Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) je malý druh potápky z rodu Podiceps s rozsáhlým areálem rozšíření. Vyskytuje se v Eurasii včetně Česka, dále v Africe a Severní Americe. Zcela nejpočetnější je přitom v Severní Americe, patrně díky schopnosti vytěžovat salinní biotopy jako je Saltonské moře a Velké Solné jezero. V těchto jezerech se nachází ohromné množství bezobratlých živočichů (především korýšů), na kterých potápky hodují. Potravu sbírají z povrchu vody nebo se pro ni potápí. V každodenním životě potápka nelétá, avšak v době migrace dokáže uletět i stovky až tisíce kilometrů. Evropské potápky zimují ve Středomoří, ty americké hlavně v Kalifornském zálivu.
Potápka černokrká je poměrně malý pták s délkou těla kolem 28–34 cm. Svatební šat je velmi výrazný – svrchní strana těla je převážně tmavá, boky jsou rezavé a za očima vyrůstají oranžová prodloužená pírka. Prostý šat je oproti tomu fádní, svrchní strana těla je převážně šedočerná a spodní je do běla. Hnízdí na mělkých jezerech a rybnících s bohatým zastoupením litorálních porostů. Hnízdo si staví přímo na vodě. Jak stavbu hnízda, tak inkubaci a péči o ptáčata zajišťují oba partneři. Snůšku tvoří nejčastěji 3–5 vajec, inkubace trvá kolem 20–21 dní.
Globální populace dosahuje kolem 3,9–4,2 milionů jedinců, což z potápky černokrké činí nejpočetnější druh ze všech potápek. Mezinárodní svaz ochrany přírody druh hodnotí jako málo dotčený, nicméně celkový populační trend je neznámý. V Česku je potápka černokrká ohrožena hlavně intenzivním managementem rybníků a zánikem přirozených stanovišť, které v Česku představují mělké litorární biotopy porostlé orobincem a zblochanem. V roce 2014 bylo v Česku evidováno už jen 50 hnízd. Česká společnost ornitologická vyhlásila potápku černokrkou Ptákem roku 2015, aby tím upozornila na neutěšený stav české rybniční krajiny.
Systematika Za formální taxonomickou autoritu druhu je považován německý ornitolog Christian Ludwig Brehm, který potápku černokrkou formálně popsal v roce 1831. Pruskoruský přírodovědec Carl Ludwig Hablitz sice potápku černokrkou pojmenoval již v roce 1783 jako Colymbus caspicus, nicméně toto jméno bylo dlouho přisuzováno potápce žlutorohé (Podiceps auritus) a až Erwin Stresemann v roce 1948 seznal, že Hablitzův popis se vztahuje na potápku černokrkou. Mezinárodní komise pro zoologickou nomenklaturu se nicméně rozhodla používat Brehmovo jméno a z Habitzova názvu udělala synonymum k potápce žlutokrké.
Potápka černokrká utváří 3 poddruhy s následujícím rozšířením:
P. n. nigricollis (Brehm, 1831) – nominátní poddruh; oblasti mírného pásu Eurasie (jižně od Skandinávie) od Britských ostrovů a Španělska přes Baltské státy a Kazachstán až po Mongolsko, kapsovitě až do severovýchodní Číny a na ruský Dálný Východ; P. n. gurneyi (Roberts, 1919) – kapsovité rozšíření od Etiopie do Tanzanie a jižní Afriky; P. n. californicus (Heermann, 1854) – od jihozápadní Kanady přes středozápadní až západní USA po střední Mexiko. Rodové jméno Podiceps pochází ze dvou latinských slov, a sice podicis (= „řiť“, „zadnice“) a pes (= „noha“). Druhové jméno nigricollis pochází z latinských niger (= „černý“) a collis (= „krk“), doslova tedy „černokrký“. Co se týče názvů poddruhů, tak gurneyi odkazuje k britskému ornitologovi Johnu Gurneymu a californicus ke Kalifornii.
Popis vlevo|náhled|Potápka černokrká v prostém šatu je shora černá a zespoda bílá Jedná se o poměrně malou potápku s malou hlavou, tenkým krkem a tenkým zobákem. Útlý oválný hřbet zdobí načepýřené peří. Potápka černokrká dosahuje délky těla 28–34 cm a váhy 250–350 g. Rozpětí křídel se pohybuje kolem 56–60 cm.
Černý zobák je špičatý, drobný, spodní čelist je mírně prohnutá nahoru, což vyvolává dojem, že je celý zobák jemně ohnutý nahoru. Svatební šat potápky je svrchu černý až hnědočerný. Na bocích je červenohnědý, břicho a spodní strana křídel jsou bílé. Čelo je strmé, těsně za okem po stranách hlavy se nachází prodloužená zlatooranžová pera, která tvoří výrazné trojúhelníkové vějířky. Korunka je černá. Duhovky jsou červené, kolem očí se nachází tenké růžovočervené oční kroužky. Nohy jsou šedozelené. Prostý šat potápek je svrchu šedočerný, avšak brada, hrdlo, boky, břicho a loketní letky jsou bílé. Pohlaví se zbarvením neliší. vlevo|náhled|Potápka černokrká ve svatebním šatu s odhaleným bílým břichem Poddruh californicus má ve srovnání s nominátním poddruhem obvykle delší zobák a v období hnízdění má hnědošedé vnitřní letky. V době mimo hnízdění, uzdička (lorum) nominátního poddruhu bývá o něco světlejší než u susb. californicus. Subsp. gurneyi, nejmenší ze tří poddruhů, má opeření na hlavě a v horních částech těla o něco šedivější. Nesvléká se do prostého šatu a celý rok tráví v šatu svatebním. Prodloužené peří po stranách hlavy bývá u subsp. gurneyi světlejší než u nominátního poddruhu.
Potápka černokrká je jen o málo větší než její příbuzná potápka malá (Tachybaptus ruficollis), oproti které má větší krk a delší hlavu. Od podobné potápky žlutorohé (Podiceps auritus) se liší štíhlým, mírně zahnutým zobákem a v prostém šatu méně kontrastní černobílou kresbou hlavy a nápadným bělavým výběžkem jdoucím nahoru po stranách šíje.
Rozšíření a početnost náhled|Hejno subsp. nigricollis ve Španělsku Je rozšířena na třech kontinentech. V Eurasii od Španělska po ruský Dálný východ hnízdí poddruh P. n. nigricollis, v jižní a východní Africe P. n. gurney a ve střední a západní části Severní Ameriky P. n. californicus. Je převážně tažná. Evropští ptáci zimují v jižní a západní Evropě. Americký poddruh californicus se na zimu stahuje na jih ke Kalifornskému zálivu a občas i dále na jih až ke Guatemale. Zbloudilí jedinci subsp. californicus byli zaznamenáni i při Atlantském pobřeží.
Podle odhadů z roku 2015 se globální populace potápky černokrké pohybuje mezi 3,9–4,2 miliony. To z druhu dělá světově nejpočetnější druh potápky, která je dokonce početnější než všechny ostatní potápky dohromady. Na Evropu přitom připadá pouze 46–78 tisíc hnízdních párů. Rostoucí evropské populace jsou soustředěny v západní Evropě, kde je rozšíření druhu však dosti ostrůvkovité. Převážná většina evropské hnízdní populace potápek (kolem 70 %) se nachází v Rusku a na Ukrajině, v ostatních evropských zemích se početnost druhu počítá někde jen v desítkách (např. Bulharsko, Rakousko, balkánské státy), ve stovkách (např. Dánsko, Nizozemí, Slovensko) a maximálně v tisících (např. Francie, Německo, Polsko, Španělsko). Nejsevernějším státem rozšíření druhu v Evropě je Švédsko. vlevo|náhled|Potápka ve svatebním šatuV některých státech může populace potápek dramaticky narůstat příletem do zimovišť. Např. ve Švýcarsku bývá zaznamenáno hnízdění potápek černokrkých jen zcela výjimečně, avšak v zimě jejich početnost narůstá na 3–5 tisíc. Dalšími oblíbenými zimovišti jsou hlavně země jižní Evropy jako je Španělsko, Turecko, Itálie, Řecko a Ázerbájdžán. Konkrétně se jedná o jezero Tunis, Benátský záliv, jezero Lesinna, Camargue, pobřeží Korsiky nebo vnitrozemské Ženevské a Skadarské jezero. Africký poddruh gurneyi je převážně stálý, tzn. nemigruje. Naprostá většina potápek černokrkých žije v Severní Americe (subsp. californicus). Důvodem je patrně to, že se tamější potápky naučily využívat salinní a hypersalinní jezera, která hojně využívají na tahových zastávkách během migrace do zimovišť v Mexiku. V Evropě se slaná jezera v takovém množství nenachází, což je patrně důvodem, proč je evropská populace ve srovnání s tou americkou poměrně malá. Masivní rozšíření potápek černokrkých v Severní Americe je přitom relativně nový fenomén a patrně k němu došlo k pozdním pleistocénu, kdy začala solná jezera vznikat. Až 99 % populace amerických potápek černokrkých využívá k tahovým zastávkám pouze dvě lokality, a sice jezero Mono v severovýchodní Kalifornii a Velké Solné jezero.
Výskyt v Česku náhled|Nový rybník na Plzeňsku patří k jednomu z posledních hnízdišť potápky černokrké v Česku
V Česku hnízdí již pouze ostrůvkovitě v rybničnatých oblastech v nadmořských výškách do 650 m. Přílet na hnízdiště vrcholí v dubnu, odlet v srpnu až září. Záznamy o přezimování jsou vzácné a v některých případech patrně pramení ze záměny s podobnou potápkou žlutorohou.
Na českém území začala potápka černokrká hnízdit patrně až ve 2. polovině 19. století. Do české krajiny se rozšířila z kaspické a černomořské oblasti. Příčinou expanze bylo patrně dlouholeté období sucha, které tyto oblasti postihlo. Maximální početnosti na českém území potápka černokrká dosahovala v 60. až 70. letech 20. století, kdy byla zároveň českou nejhojnější potápkou rozšířenou ve všech rybničních oblastech. Některé kolonie dosahovaly i stovky jedinců. Od 80. let se začaly její stavy prudce snižovat a postupně vymizela z většiny obsazených lokalit. V letech 1985–1989 byla celková populace odhadnuta na 2500–5000 párů, v roce 1994 na 1000–1500 párů a v roce 2000 již na pouhých 400–800 párů. Za příčinami tak rozsáhlého úbytku stojí hned několik faktorů. Ten hlavní je degradace hnízdních stanovišť, tedy intenzivní chov kaprů, kteří představují přímé potravní konkurenty potápek. Na dramatickém snížení početnosti se podepsal i úbytek vhodných hnízdních stanovišť (zejména litorálních porostů se zblochanem a orobincem). Za nízké stavy potápek na českém území může i dramatický úbytek racků chechtavých, v jejíchž bezprostřední blízkosti potápky hnízdí. Zbytková hnízdiště potápek černokrkých v jižních Čechách se nachází takřka vždy v koloniích racků chechtavých. V roce 2014 se povedlo najít jen 50 hnízd, což je nejnižší stav za posledních nejméně 100 let.
Biologie a ekologie Obecně se dá říci, že potápky patří k méně zdatným letcům a některé druhy potápek (např. potápka obrovská, potápka krátkokřídlá) dokonce zcela ztratily schopnost letu. Potápka černokrká sice létat dovede, avšak letu se vehementně vyhýbá natolik, že migrační let pro ni někdy představuje jedinou formu letu. Podobně špatně je na tom i při pohybu po souši. Nohy potápky černokrké jsou umístěny v zadní části těla, což jí činí potíže při pohybu po souši.
Hnízdění Potápka černokrká na hnízdě se snůškou|náhled K formování párů dochází na tahových zastávkách při migraci ze zimovišť na hnízdiště, občas k němu může dojít již na zimovištích. Po příletu od hnízdišť začínají potápky černokrké s námluvami. Nejsou teritoriální a námluvy tak probíhají po celé vodní ploše. Všechny vizuální a vokální pózy předvádí obě pohlaví. Když chce potápka nalákat pozornost potenciálního partnera, načepýří své opeření včetně chocholky, natáhne krk a se zavřeným zobákem vydá tříslabičné flétnově znějící pó-éé-čk, přičemž poslední slabika je sotva slyšitelná, a možná je vydávána jen jako důsledek snahy o vytvoření prvních dvou slabik. K dalším namlouvacím prvkům patří třesení hlavou, pokládání hlavy na hruď za načechraného peří na krku a chocholce, potápění, předvádění (zdánlivého) běhání po vodě nebo čištění vlastního peří, které potápky předvádí jedna druhé. Zajímavým je tzv. tučňáčí tanec (), při kterém samec i samice vertikálně napřímí své tělo, které dostanou nad hladinu s pomocí šlapání vody, až to vypadá, jako by stály na ocase. Pár se přiblíží hrudí k sobě a za pronikavého agresivního štěbetání potápky začnou vehementně třást hlavami ze strany na stranu. Po 6–20 zatřeseních dosednou na vodu, kde pokračují s třesením hlav, byť v mnohem mírumilovnějším rytmu. Veškeré namlouvací aktivity končí s tím, jak potápky začínají stavět hnízda. Potápky černokrké jsou sociálně monogamní.Vejce potápky černokrké|náhled|vlevo