Grumman S-2 Tracker (původně S2F) byl americký palubní protiponorkový letoun, vyvinutý pro službu z letadlových lodí US Navy. Na rozdíl od svého předchůdce, typu Grumman AF Guardian, jenž operoval v párech v nichž vždy jeden letoun nesl radar a druhý zbraně, byl jediný S-2 schopen svůj cíl vyhledat i zničit.

Vývoj náhled|vlevo|S-2A Tracker jednotky VS-29

Prototyp letounu, továrně označeného Model G-89, měl podobu dvoumotorového hornoplošníku s dvojicí hvězdicových motorů Wright Cyclone. První dva prototypy XS2F-1 i prvních 15 sériových kusů S2F-1 bylo objednáno 30. června 1950. První let prototypu proběhl 4. prosince 1952, první sériový stroj byl zalétán 7. června 1953 a do služby stroj vstoupil v únoru 1954 u jednotky VS-26.

Konstrukce S-2 se stala základem pro dvě další varianty letounu. První byl palubní letoun včasné výstrahy WF Tracer s velkým radarem na hřbetě trupu, přeznačený roku 1962 na Grumman E-1B Tracer a druhým palubní transportní letoun TF Trader, přeznačený později na Grumman C-1A Trader. Cvičné stroje nesly označení TS-2A. Letoun S-2 měl přezdívku "Stoof" (S-two-F).

Celkem bylo vyrobeno 1 185 letounů S-2. Používala je řada zahraničních uživatelů. Například Argentina, Austrálie, Japonsko, nebo Čínská republika. Kanadská firma de Havilland Aircraft of Canada zahájila výrobu 99 kusů licenčních S-2 pro Royal Canadian Navy v roce 1956, které byly označeny CS2F.

Operační služba Spojené státy americké náhled|Čtveřice S-2E s americkou letadlovou lodí USS Ticonderoga (CV-14)

Trackery byly hlavními letouny amerického námořnictva pro protiponorkový boj od počátku své operační služby až do poloviny 70. let. Poslední jednotkou, která je v roce 1976 vyřadila byla squadrona VS-37, u které je jako u ostatních squadron nahradily nové stroje Lockheed S-3 Viking. Mnoho strojů bylo v USA nadále používáno při hašení lesních požárů. Jiné země však typ úspěšně používaly ještě dlouhá léta, například Australské královské námořnictvo je vyřadilo v polovině 80. let.

Argentina náhled|Argentinský S-2T na palubě letadlové lodi

Argentinské námořnictvo roku 1962 zakoupilo šest letounů S-2A, které nejprve operovaly z první argentinské letadlové lodě ARA Independencia (V-1). Po jejím vyřazení roku 1970 létaly z druhé argentinské letadlové lodě Veinticinco de Mayo (V-2). V sedmdesátých letech původní S-2A nahradil podobný počet letounů modernější verze S-2E. Tyto letouny byly ve službě v době Falklandské války a zůstaly v provozu i po vyřazení letadlové lodě Veinticinco de Mayo. Alespoň v rámci mezinárodních cvičení se i poté dostávaly na americké letadlové lodě, nebo na brazilskou letadlovou loď Minas Gerais (A11).

V roce 1990 jeden S-2E havaroval kvůli selhání motoru. Proto bylo rozhodnuto letouny modernizovat na turbovrtulovou verzi S-2T Turbo Tracker. Modernizaci provedla izraelská společnost Israel Aircraft Industries (IAI) ve spolupráci s americkou Marsh Aviation. Instalovány byly nové Turbovrtulový motor AlliedSignal TPE-331-15 o výkonu 1645 hp, roztáčející pětilisté vrtule. První modernizovaný letoun S-2T byl dodán roku 1993. Další modernizaci letounů dlouhodobě komplikoval nedostatek financí. Například původní radar AN/APS-88A nahradil typ Bendix RDR-1500. Rovněž roku 2006 nabídnuté modernější protiponorkové letouny Lockheed S-3 Viking Argentina odmítla kvůli nedostatku financí.

Roku 2017 se letouny S-2T zapojily do hledání ztracené ponorky ARA San Juan (S-42).

Poslední provozuschopný argentinský letoun S-2T (2-AS-23) byl od srpna 2023 uzemněn kvůli nedostatku náhradních dílů. Do provozu se vrátil 11. července 2025. Argentina v té době byla posledním uživatelem letounu. Zároveň v září 2024 Argentina převzala první původně norský námořní hlídkový letoun P-3 Orion.

Kanada Kanadské stroje, označené původně CS2F a po unifikaci kanadských ozbrojených sil v roce 1968 CP-121, sloužily zprvu na palubě letadlové lodi HMCS Bonaventure a po jejím vyřazení v roce 1970 operovaly z pozemních základen.

Itálie Italské vojenské letectvo zakoupilo od roku 1958 39 strojů S-2A, které byly zařazovány k jednotkám 41. stormo a 86. gruppo na základně V Catanii-Sigonella na Sicílii.

Nizozemsko Nizozemské královské námořnictvo obdrželo v letech 1959-62 28 letounů Tracker a v roce 1961 navíc 17 kanadských CS-2A. Nahradily letouny Avenger a Firefly u 2. a 4. letky na letadlové lodi Hr. Ms. Karel Doorman (R81). Zbývající kusy obdržela cvičná 5. letka ve Valkenburgu, kanadské obměny CS-2A 1. letka v Hato na Curaçau. Poslední letoun byl z nizozemského námořnictva vyřazen v říjnu 1975. Venezuela zařadila Trackery do své výzbroje v roce 1974, Peru v letech 1975-76.

Požární letouny náhled|Hasičský speciál Conair Turbo Firecat

V 80. a 90. letech přestavoval kanadský letecký výrobce Conair Aviation vyřazené Trackery na požární letouny Conair Firecat, u kterých byla pumovnice nahrazena nádrží na vodu. Letouny byly vyráběny ve verzi Firecat s původními pístovými a Turbo Firecat s turbovrtulovými motory Pratt & Whitney Canada PT6. Americká firma Marsh Aviation prováděla podobnou konverzi na vlastní typ Marsh Turbo Tracker s použitím turbovrtulových motorů Garrett AiResearch TPE331.

Uživatelé náhled|Japonský S-2F Tracker náhled|Brazilský S-2E Tracker náhled|S-2A Tracker letectva Čínské republiky

Argentinské námořní letectvo – poslední vojenský aktivní uživatel

Fleet Air Arm (vyřazeny)

Brazilské letectvo (vyřazeny) Brazilské námořní letectvo

Letectvo Čínské republiky Námořní letectvo Čínské republiky (vyřazeny)

Aeronautica Militare (vyřazeny)

Japonské námořní síly sebeobrany (vyřazeny)

Námořnictvo Korejské republiky (vyřazeny)

Royal Canadian Navy (vyřazeny) Canadian Forces Air Command (dříve)

Nizozemské námořní letectvo (vyřazeny)

Peruánské námořnictvo (vyřazeny)

Námořnictvo Spojených států amerických (vyřazeny) Námořní pěchota Spojených států amerických (vyřazeny)

Turecké námořnictvo (vyřazeny)

Uruguayské námořnictvo (vyřazeny)

Venezuelské námořnictvo (vyřazeny)

Specifikace (S-2E) Údaje dle Moravec, Jiří. Grumman S-2 Tracker. Letectví a kosmonautika. 1980, roč. LVI, čís. 24, s. 952-953. náhled|upright=1.5|Třípohledový nákres

Technické údaje Posádka: 4 (2× pilot, 2× operátor) Rozpětí: 22,121 m Rozpětí se složeným křídlem: 8,330 m Délka: 13,257 m Výška: 5,333 m Nosná plocha: 46,358 m² Hmotnost prázdného letounu: 8627 kg Max. vzletová hmotnost: 12 178 kg Pohonná jednotka:2 × hvězdicový vzduchem chlazený devítiválec Wright R-1820-82WA Cyclone Výkon motoru: 1525 hp (1121,63 kW)

Výkony Max. rychlost u hladiny moře: 426 km/h Max. rychlost ve výšce 1523 m : 407 km/h Přeletová rychlost při hlídkování s vysunutým MAD ve výšce 457 m: 240 km/h Počáteční stoupavost: 5,48 m/s Praktický dostup: 6705 m Max. dolet ve výšce 3047 m s 10 % rezervou paliva: 2175 km Max. vytrvalost ve vzduchu: 9 h

Výzbroj 2 × protiponorkové torpédo (Mk. 41, Mk. 43 či Mk. 34), hlubinná puma (Mk. 54, Mk. 101) či miny Mk.101 v pumovnici 6 × podvěsů pod křídlem pro torpéda, hlubinné pumy či rakety HVAR ráže 127 mm, raketnice LAU32A/A, protilodní rakety Zuni

Odkazy Reference

Literatura

Externí odkazy

Informace o všech dochovaných letounech řady E-1/C-1/S-2

Kategorie:Palubní letadla S-2 Tracker Kategorie:Americká průzkumná letadla