náhled|Řecké písmeno Psí bývá občas používáno jako symbol psychologie Psychologie (z řeckého ψυχή (psyché) = duševno, duch, dech a -λογία (-logia) = věda, výzkum, nauka o duševnu) je věda, která studuje lidské chování, mentální procesy a tělesné dění včetně jejich vzájemných vztahů a interakcí (souhrnně označované jako psychika). Snaží se je popsat, vysvětlit a predikovat. Cílem psychologie je také získané poznatky využít k zvýšení spokojenosti a zlepšení zdraví člověka, prostřednictvím psychoterapie jich navíc lze využít k léčebným účelům.
Člověk zabývající se psychologií výzkumně i prakticky bývá označován jako psycholog. Člověk provádějící psychoterapii je psychoterapeut. Tyto role mohou být v běžné řeči zaměňované.
Význam psychologie Psychologové se snaží porozumět roli vnitřních procesů (kognitivních funkcí) v individuálním i sociálním chování, včetně porozumění fyziologickým a neurobiologickým procesům podmiňujícím konkrétní funkce. Psychologové objevili a vysvětlili řadu klíčových pojmů a konceptů, jako například percepce, kognice, pozornost, emoce, motivace, osobnost, interpersonální vztahy či podvědomí. K jejich získávání jsou vyvíjeny empirické metody výzkumu pro objevování a vysvětlování příčinných i korelačních vztahů mezi proměnnými, i k jejich prostému popisu a interpretaci. Psychologie se řadí mezi sociální vědy, svým rozsahem se však pohybuje na plynulém rozmezí a zahrnuje výzkum z věd přírodních (týkající se např. zákonů lidského vnímání a percepce), sociálních i humanitních věd až po filozofii.
Psychologické poznatky jsou používány ke zlepšení kvality života lidí. Výzkumná zjištění ovlivňovala vznik zákonů regulujících trest smrti, náhled na homosexualitu či podmínky, za nichž je člověk trestně zodpovědný. Většina psychologů pracuje v psychodiagnostických oborech, zabývá se léčením mentálních poruch a jiných potíží formou psychoterapie či poradenství, anebo používá aplikované psychologické poznatky například v personalistice nebo marketingu. Část psychologů se dále zabývá výzkumem na univerzitách i v soukromých společnostech.
Hlavní přístupy v psychologii
V psychologii dnes existuje nejméně pět významných a vlivných teoretických přístupů, z nichž každý vlastním svébytným způsobem definuje svůj vědecký pohled na psychologii. Liší se definicí samotné psychologie, zaměřují se na rozdílná témata a používají často svébytné výzkumné přístupy. Podle Seamona a Kenricka lze různé přístupy přirovnat k odlišným mapám stejného města – každá využívá jinou perspektivu, jedna se zaměřuje na linie ulic, druhá na topografii a třetí na podzemní sítě. Tyto přístupy vznikaly během vývoje psychologie, kdy se zdálo, že lze nalézt jednotné psychologické paradigma, a proto se ostře vůči sobě vyhraňovaly. Dnes však mezi přístupy dochází opět k pozvolnému sbližování a jsou chápány spíše jako různé aspekty téhož jevu.
Biologický přístup vlevo|náhled|150px|Šipka ukazuje na hypothalamus ve snímku magnetické rezonance. Biologický přístup se zabývá studiem neurofyziologických procesů, mozku, „technickými“ aspekty vnímání a podobně. Zajímá se, jaké neurofyziologické procesy jsou základem chování a prožívání, a vznikla díky možnosti aplikace biologických experimentů pro studium myšlenkových jevů. Využívá postupy, jako je například pozitronová emisní tomografie, funkční magnetická rezonance, a její součástí je také přístup nazývaný evoluční psychologie, která studuje genetické základy lidské psychiky a jejíž představitelé vesměs navázali na Darwinovo dílo. Tento přístup je nejvíce svázaný s biologickou psychologií, jednou ze základních psychologických věd. Biologický přístup chápe například depresi jako poruchu v důsledku abnormálních změn nepříznivě ovlivňujících hladinu neurotransmiterů. Biologický přístup přispěl i ke studiu paměti. Například dětská amnézie může být zčásti způsobena nezralostí hipokampu (který se podílí na upevňování vzpomínek), neboť tato část mozku není v období roku až dvou po narození ještě plně vyvinuta.
Mezi významné osobnosti tohoto přístupu patřili například Roger W. Sperry (1913–1994), William James (1842–1910), v České republice pak František Koukolík (* 1941).
Behaviorální přístup náhled|Skinnerova výuková skříňka pro učení podmiňováním. Behaviorální přístup (někdy též behavioristický) byl dominantním v první polovině 20. století. Zaměřoval se především na lidské chování a omezil se na objektivně pozorovatelná fakta. Na rozdíl od psychoanalýzy zcela vynechal lidskou mysl (označovanou jako black box, tedy černá skříňka) a vytvořil tzv. model S-R (stimulus–reakce), ve své době byl proto odpůrci označován jako „psychologie bez duše“. V dnešní době je striktní behaviorismus spíše historií, navázaly na něj neobehaviorismus či teorie sociálního učení a používá se model S-O-R (doplněný o objekt).
Mezi představitele behaviorální psychologie patří její zakladatel John B. Watson (1878–1958), Burrhus Frederic Skinner (1904–1990), Albert Bandura (1925–2021), s behaviorismem souvisejí i ruští reflexologové Ivan Michajlovič Sečenov, Ivan Petrovič Pavlov či Vladimir Michajlovič Bechtěrev.
Psychodynamický přístup
Psychodynamický přístup (někdy označovaný též jako hlubinná psychologie) vesměs navazuje na psychoanalýzu Sigmunda Freuda a zkoumají především nevědomé oblasti lidské psychiky, které zpravidla považují za dominantní v lidském chování a myšlení. Vzhledem k malým možnostem ověřování hypotéz patří k nejkontroverznějším psychologickým proudům.
Mezi nejvýznamnější osobnosti psychodynamického přístupu patří zakladatel psychoanalýzy Sigmund Freud (1856–1939), dále pak Erich Fromm (1900–1980), Alfred Adler (1870–1937), Karen Horneyová (1885–1952) či Carl Gustav Jung (1875–1961),
Fenomenologický přístup Fenomenologický přístup je silně humanisticky a filozoficky orientovaný směr, který studuje smysl lidského bytí, prožívání, lidské svědomí, osamění. Přístup je nedeterministický a ústředním konceptem je tak pojem svobodná vůle. Evropský a americký přístup se tradičně liší: v Evropě, kde byla dominantní zejména existenciální analýza a daseinsanalýza, se psychologové zaměřovali převážně na smysl života, prožívání úzkosti, odloučení, izolace, přijetí apod. Americký směr (tzv. humanistická psychologie) zdůrazňovala pozitivní aspekty lidské přirozenosti. K fenomenologické psychologii lze přiřadit i nejrůznější konstruktivistické směry a stejně jako psychoanalýza má fenomenologický přístup omezené možnosti výzkumu.
Klíčovými představiteli jsou Ludwig Binswanger (tvůrce daseinsanalýzy, 1881–1966), Medard Boss (představitel daseinsanalýzy, 1903–1991) či Viktor Frankl (tvůrce logoterapie, 1905–1997)
Gestalt psychologie náhled|Celek je více než soubor částí – na obrázku vidíme dva trojúhelníky, ačkoliv jsou z nich vidět jen rohy. Gestalt psychologie (někdy též tvarová psychologie, odvozeno od německého Gestalt = tvar) je převážně historická psychologická škola. Vznikla v roce 1912, tedy v období rozvoje behaviorismu v USA. Předmětem jejího studia je zkoumání psychických fenoménů celostní povahy (zejména vnímání), a to zejména s využitím metody introspekce. Percepční zkušenosti podle gestalt psychologie závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působení podnětů a dále na organizaci zážitků. Typickým tvrzením gestalt psychologie je teorie, že psychické jevy nelze považovat za pouhou sumu částí, ale vynořují se v duševním světě jako fenomény samy o sobě – že „celek je více než součet částí“. Když se podíváme na obrázek, uvidíme spíše dva trojúhelníky než jako šest malých obrázků. Gestalt psychologové se zabývali dále vnímáním pohybu, velikosti, sledovali proměny barev při změnách osvětlení a tím položili základy současného výzkumu v oblasti kognitivní psychologie. Gestaltisté byli výrazně ovlivněni filozofickou fenomenologií a rovněž se inspirovali objevem magnetického pole.
Představiteli jsou například Max Wertheimer (1880–1943), Kurt Koffka (1886–1941) či Wolfgang Köhler (1887–1967). Za pokračovatele lze považovat i lingvistu Noama Chomskeho (* 1928).
Kognitivní přístup
Kognitivní psychologie věnuje značnou pozornost mentální, zejména poznávacím procesům, a myšlení celkově. Lidskou psychiku chápe jako systém zpracování informací a část terminologie si vypůjčuje například z počítačové kybernetiky. Vytváří tzv. kognitivní mapy chování a je vedle například lingvistiky, informatiky, kybernetiky, kulturní antropologie jedním ze zdrojů současných multidisciplinárních kognitivních věd.
Mezi významné osobnosti kognitivní psychologie patří například Albert Ellis (1915–2007), Aaron Těmkin Beck (1921–2021), Herbert Simon (1916–2001) či Allen Newell (1927–1992), předchůdcem byl Edward C. Tolman (1886–1959).
Obory psychologie
Psychologie má široké pole zájmu. Zaobírá se výzkumem od mezilidských vztahů, přes možnosti učení a osobnostní vlastnosti, až po biologické pozadí lidského myšlení. Podle předmětu zkoumání se dělí na dílčí obory:
Základní – mají nejobecnější charakter, jsou teoretické. Patří sem zejména biologická psychologie, obecná psychologie, vývojová psychologie, psychologie osobnosti, sociální psychologie; občas sem bývá zařazována i psychopatologie a psychologie životního prostředí. Aplikované – zkoumají psychické jevy, které se projevují v souvislosti s určitou praxí a snaží se o praktickou aplikaci obecných teoretických přístupů. Patří sem například klinická psychologie, psychologie práce, forenzní psychologie či pedagogická psychologie. Speciální – někteří autoři ještě uvádějí tuto kategorii, která obsahuje disciplíny odvozené od výše uvedených s relativně úzkým oborem studia. Je to například psychometrika, psycholingvistika či psychodiagnostika.
Základní obory
Obecná psychologie
Obecná psychologie se zabývá základními duševními jevy člověka. Zkoumá kognitivní a emocionální procesy, tedy většinou vjemů od vnímání přes myšlení či prožívání lidí až po chování jako následek uvedených procesů. Mezi hlavní zájmy obecné psychologie patří celá řada příbuzných témat, klíčovými pojmy jsou psychika, chování, prožívání, psychické jevy (stavy, procesy a vlastnosti, kterou jsou již spíše záležitostí psychologie osobnosti), vědomí, pozornost, spánek a sny, senzorické procesy a vlastnosti vnímání.
Biologická psychologie Biologická psychologie spojuje psychologické poznatky s biologií. Zkoumá vliv biologických faktorů, např. endokrinního a nervového systému, na psychiku. Je pro ni specifický směr biologického redukcionismu, tj. snaha vysvětlit psychologické jevy jen pomocí biologie.
Psychologie osobnosti Jedná se o psychologický obor, který zkoumá rozdíly mezi lidmi a jejich rozličné vlastnosti (např. způsob myšlení nebo chování). Poznatky psychologie osobnosti jsou teoretickým východiskem pro konstrukci standardizovaných metod psychologické diagnostiky.
Sociální psychologie Sociální psychologie se zabývá tím, jak přítomnost ostatních lidí ovlivňuje myšlenky, emoce a chování člověka. Zkoumá nejen jeho chování ve skupinách, ale také dynamiku a struktury samotných skupin. Tento obor se překrývá se sociologií, ale liší se svým zaměřením na jednotlivce a jeho interakce s jinými lidmi, zatímco sociologie má širší perspektivu a analyzuje sociální struktury jako celek.
Psychopatologie
Psychopatologie zkoumá duševní poruchy a jiné abnormální stavy spojené s psychikou. Snaží se porozumět příčinám duševních poruch, sleduje jejich projevy a průběh. Je s ní úzce spojená psychoterapie, která má člověku pomoct najít ztracenou rovnováhu a vyřešit, nebo alespoň zmírnit potíže, které pociťuje.
Vývojová psychologie