Neoklasická ekonomie je přístup k ekonomii zaměřený na rozhodování o zboží, výstupech a rozdělení příjmů na trzích prostřednictvím nabídky a poptávky. Je jedním ze dvou směrů současné ekonomie hlavního proudu. Druhým směrem jsou školy soustředěné kolem keynesiánství, zejména neokeynesiánství a postkeynesiánství.
Neoklasická ekonomie je takto nazývána proto, že některými předpoklady a východisky navazuje na původní klasickou ekonomii, ovšem zároveň ji překonává zapojením nových myšlenek a nástrojů ekonomické analýzy.
Popis Tento pojem poprvé představil Thorstein Veblen v článku z roku 1900 „Preconceptions of Economic Science“, ve kterém přirovnával marginalisty, vycházející z tradice Alfreda Marshalla, ke stoupencům Rakouské školy.Colander, David; "The Death of Neoclassical Economics," Journal of the History of Economic Thought 22(2), 2000.Aspromourgos, T. (1986). On the origins of the term "neoclassical". Cambridge Journal of Economics, 10(3), 265–70.
Později termín použil John Hicks, George Stigler a další,George J. Stigler (1941 ). Production and Distribution Theories. New York: Macmillan. aby zahrnuli práci Carla Mengera, Williama Stanley Jevonse, Léona Walrase, Johna Bates Clarka a mnoha dalších. Dnes termín obvykle odkazuje na hlavní proud ekonomie, přestože dříve byl také používán jako zastřešující termín pro řadu dalších ekonomických škol a Marxistickou ekonomii, kromě toho i pro další heterodoxní přístupy k ekonomii.Fonseca G. L.; “Introduction to the Neoclassicals” Archived 2009-01-12 at the Wayback Machine, The New School.
Neoklasická ekonomie je charakterizována pomocí několika předpokladů, které jsou společné pro mnoho škol ekonomického myšlení. Neexistuje úplná shoda o tom, co se neoklasickou ekonomií myslí. Výsledkem je široká škála neoklasických přístupů k různým problémovým oblastem a doménám – od neoklasických teorií práce po neoklasické teorie demografických změn.
E. Roy Weintraub. (2007). "Neoclassical Economics". The Concise Encyclopedia Of Economics. Retrieved September 26, 2010, from http://www.econlib.org/library/Enc1/NeoclassicalEconomics.htmlTři centrální předpoklady
E. Roy Weintraub definoval tři předpoklady, na kterých neoklasická ekonomie stojí. Určitá odvětví neoklasické teorie však mohou mít odlišný přístup.
1. Lidé mají racionální preference mezi výdaji, které mohou být identifikovány a spojovány s hodnotami.
2. Jednotlivci maximalizují spotřebu a firmy maximalizují zisky.
3. Lidé se chovají nezávisle na základě úplných a relevantních informací.
Na základě těchto tří předpokladů neoklasičtí ekonomové vybudovali strukturu, aby pochopili alokaci omezených zdrojů mezi alternativními cíli – ve skutečnosti je chápání takové alokace často považováno za definici ekonomiky neoklasickými teoretiky.
Ze základních předpokladů neoklasické ekonomie vychází celá řada teorií o různých oblastech ekonomické činnosti. Například maximalizace zisku se skrývá za neoklasickou teorií firmy, zatímco derivace poptávkové křivky vede k pochopení spotřebního zboží a křivka nabídky umožňuje analýzu výrobních faktorů. Maximalizace užitku je zdrojem pro neoklasickou teorii spotřeby, derivaci křivek poptávky po spotřebním zboží a derivaci křivek nabídky práce a poptávkové rezervace.Philip H. Wicksteed The Common Sense of Political Economy
Tržní nabídka a poptávka je agregována napříč firmami a jednotlivci. Jejich interakce určují rovnovážnou produkci a cenu. Tržní nabídka a poptávka po každém výrobním faktoru je analogicky odvozena od poptávky po konečnou produkci na trhu za účelem stanovení rovnovážného příjmu a rozdělení příjmů. Poptávka po faktorech zahrnuje mezní produktivitu vztahu tohoto faktoru na trhu výroby.Christopher Bliss (1987), "distribution theories, neoclassical", The New Palgrave: A Dictionary of Economics, v. 1, pp. 883–86.Robert F. Dorfman (1987), "marginal productivity theory", The New Palgrave: A Dictionary of Economics, v. 3, pp. 323–25.C.E. Ferguson (1969). The Neoclassical Theory of Production and Distribution. Cambridge. , ch. 1: pp. 1–10 (excerpt).
Neoklasická ekonomie zdůrazňuje rovnováhy, které jsou řešením problémů maximalizace agentů. Pravidelnosti v ekonomikách jsou vysvětleny metodologickým individualismem, pozicí, díky které lze ekonomické jevy vysvětlit pomocí agregace chování agentů. Důraz je kladen na mikroekonomii. Instituce, které by mohly být považovány za přednostní a ovlivňující chování jednotlivce, nejsou zdůrazněny. Tato zdůraznění doprovází ekonomický subjektivismus.
Původ Klasická ekonomie, která se rozvíjela v 18. a 19. století, zahrnovala teorii hodnot a teorii distribuce. Hodnota produktu byla považována za závislou na nákladech spojených s výrobou tohoto produktu. Vysvětlení nákladů v klasické ekonomii bylo zároveň vysvětlením rozdělení. Pronajímatel obdržel nájemné, dělníci obdrželi mzdy a kapitalistický nájemce zemědělec obdržel zisky ze své investice. Tento klasický přístup zahrnoval práci Adama Smithe a Davida Ricarda.
Někteří ekonomové však postupně začali zdůrazňovat vnímanou hodnotu zboží pro spotřebitele. Navrhli teorii, ve které by hodnota produktu měla být vysvětlena s rozdíly užitečnosti pro spotřebitele.
Třetím krokem od politické ekonomiky k ekonomice bylo zavedení marginalismu a trvzení, že ekonomičtí činitelé rozhodují na základě marží. Například, člověk se rozhodne koupit druhý sendvič na základě toho, jak je sytý po prvním, firma najme nového zaměstnance na základě očekávaného zvýšení zisků, které zaměstnanec přinese. To se liší od souhrnného rozhodování klasické politické ekonomiky v tom, že vysvětluje, jak důležité zboží jako je voda, může být levné, zatímco luxus může být drahý.
Marginální revoluce Změna v ekonomické teorii od klasické k neoklasicistní ekonomie byla nazvána “marginální revolucí”, ačkoliv termín naznačuje rapidní změnu, celý proces nebyl rozhodně rychlý.Roger E. Backhouse (2008). "marginal revolution," The New Palgrave Dictionary of Economics, 2nd Edition. Abstract Tuto problematiku více rozpracovali William Stanleye Jevons v jeho díle Theory of Political Economy (Teorie politické ekonomie, 1871), Carl Menger v Principles of Economics (Prinicipy ekonomie, 1871), a Léon Walras v knize Elements of pure economics (Elementy čisté ekonomiky,1874–1877). Historici ekonomie a ekonomové se věnovali několika otázkám:
-zda byla pro tuto revoluci podstatnější užitečnost nebo marginalismus
-zda došlo k revoluční změně myšlení nebo jen k postupnému vývoji
-zda seskupení těchto ekonomů nezakrývá jejich rozdíly, které mohou být důležitější než jejich podobnostiWilliam Jaffé (1976) "Menger, Jevons, and Walras De-Homogenized", Economic Inquiry, V. 14 (December): 511–25
Jevons viděl jeho ekonomiku jako aplikaci a vývoj utilitarismu Jeremyho Benthama a nikdy se více nevěnoval obecné teorii rovnováhy. Menger nepřijal tuto hédonickou koncepci, z důvodu nesouhlasu se snižující se mezní užitečností pokud jde o subjektivní prioritizaci možných použití, a zdůraznil nerovnováhu a diskrétnost; dáleměl Menger námitku proti použití matematiky v ekonomii, zatímco další dva (Walras a Jevons) modelovali své teorie po mechanice 19. století.Philip Mirowski (1989) More Heat than Light: Economics as Social Physics, Physics as Nature's Economics, Cambridge University Press. Jevons stavěl na hedonickém designu Bentham Gold of Mill, zatímco Walras se více zajímal o interakci trhů než o vysvětlení individuální psychiky.
Učebnice Alfreda Marshalla, Principy Ekonomie (1890), byla dominantní učebnicí v Anglii o generaci později. Marshallův vliv se rozšířil i jinde; Italové projevovali obdiv Maffeovi Pantaleonimu tím, že by ho nazývali „italským maršálem“. Marshall si myslel, že klasická ekonomie se pokouší vysvětlit ceny výrobními náklady. Tvrdil, že dřívější marginalisté zašli v nápravě této nerovnováhy příliš daleko tím, že přehnaně zdůrazňovali prospěšnost a poptávku. Marshall se domníval, že "bychom mohli stejně rozumně zpochybnit, zda je to svršek nebo čepel nůžek, která stříhá kus papíru, jako zda se hodnota řídí užitkem nebo výrobními náklady”.
Marshall vysvětlil cenu průsečíkem křivek nabídky a poptávky. Zavedení různých tržních "období" bylo důležitou inovací Marshallovy:
-Tržní období: zboží vyrobené k prodeji na trhu se bere jako daný údaj, ceny se rychle přizpůsobí čistým trhům.
-Krátké období: průmyslová kapacita je brána jako daná. Úroveň produkce, úroveň zaměstnanosti, vstupy surovin a ceny kolísají, aby se vyrovnaly mezní náklady a mezní příjmy, kde se maximalizují zisky. Ekonomické nájemné existuje v krátkodobé rovnováze pro fixní faktory a míra zisku není v jednotlivých odvětvích vyrovnaná.
-Dlouhé období: zásoby kapitálových statků, jako jsou továrny a stroje, se neberou jako dané. Profit-maximalizace rovnováhy určuje jak průmyslovou kapacitu, tak úroveň, na které je provozována.
-Velmi dlouhé období. Technologie, populační trendy a zvyky se neberou jako dané, ale mohou se měnit ve velmi dlouhých modelech.
Pozdější vývoj Důležitá změna v neoklasické ekonomii nastala okolo roku 1933, kdy Joan Robinsonová a Edward H. Chamberlin ve svých současně publikovaných knihách, The Economics of Imperfect Competition (1933) and The Theory of Monopolistic Competition (1933), představili koncept nedokonalé konkurence. Teorie struktury trhu a průmyslových organizací čerpají z těchto prací. Také kladou důraz na určité nástroje ekonomiky, jako je například křivka mezního příjmu.
Práce Joany Robinsonové o konceptu nedokonalé konkurence byla přinejmenším reakcí na určité problémy Marshallovy teorie parciální rovnováhy, které byly zdůrazněny italským ekonomem Pierem Sraffou. Tato anglo-americká ekonomka také reagovala na tyto problémy obracením se k obecné teorii rovnováhy na evropském kontinentu představené vědci Léonem Walrasem a Vilfredem Paretou. Publikace J. R. Hickse, Value and Capital (1939), měla vliv na představení těchto tradic jeho anglicky hovořícím kolegům. On byla na oplátku ovlivněn příchodem ekonoma Friederichem Hayekem, představitelem Rakouské školy, na Londýnskou školu ekonomie a politických věd, kde toho času Hicks studoval.
Tento vývoj byl také doprovázen představením nových nástrojů ekonomiky, jako například indiferenční křivka a teorie mezního užitku. Úroveň matematické sofistikovanosti neoklasických ekonomů vzrostla. Foundations of Economic Analysis (1947) Paula Samuelsona přispěla tomuto vývoji matematiky v ekonomice.
Meziválečné období americké ekonomie bývá sporně označeno jako pluralitní, přičemž neoklasická ekonomie soutěžila s institucionalismem o věrnost. Frank Knight, ekonom rané chicagské školy, se pokusil zkombinovat tyto dvě ekonomické školy. Mezitím byl nárůst matematiky doprovázen zvýšením dominance neoklasické ekonomiky na angloamerických univerzitách po 2. světové válce. Někteří tvrdí,Frederic Lee (2009), A History of Heterodox Economics: Challenging the mainstream in the twentieth century, London and New York: Routledge. že důležitou roli v tomto dominantním vzestupu neoklasické ekonomiky hrály důležitou roli politické intervence, jako je Mccarthismus, a interní politická šikana.
Hicksova kniha, Value and Capital (1939), obsahovala dvě hlavní části. Ta druhá, která pravděpodobně nebyla bezprostředně vlivná, představovala model dočasné rovnováhy. Hicks byl přímo ovlivněn Hayekovou představou o intertemporální koordinaci a současně také dřívější prací Lindhala. To bylo součástí opuštění od dlouhodobě členěných modelů. Tento trend vyvrcholil Arrow-Debreuovým modelem intertemporální rovnováhy. Arrow-Debreův model byl dokázán v knize Gérarda Debreua, Theory of Value (1959) a v Arrowově a Hahneho General Competitive Analysis (1971).