Kapybara

Kapybara vodní (Hydrochoerus hydrochaeris) je největší žijící hlodavec. Jeho přirozeným prostředím jsou tropické a teplé kraje Jižní Ameriky východně od And, vždy blízko u vody.

Taxonomie Vědecká synonyma: Capiguara americana (Liais, 1872) Cavia capybara (Pallas, 1766) Hydrochaeris hydrochaeris (Linnaeus, 1766) Hydrochaerus capybara (Pallas, 1766) Hydrochoeris hydrochaeris (Linnaeus, 1766) Hydrochoerus capybara (Pallas, 1766) Hydrochoerus cololoi (Berro, 1968) Hydrochoerus irroratus (Ameghino, 1889) Hydrochoerus uruguayensis (Ameghino et Rovereto, 1914) Sus hydrochaeris (Linnaeus, 1766)VANČUROVÁ, Jindřiška. Hydrochoerus hydrochaeris (Linnaeus, 1766); kapybara. In: Botany.cz [online]. 24. 8. 2019 [cit. 2026-05-09]. Dostupné z: https://botany.cz/cs/hydrochoerus-hydrochaeris/ náhled|Samec kapybary náhled|Zuby kapybary náhled|Plavající samec, samice a mládě; Llanos, Venezuela náhled|vpravo|Pasoucí se kapybary doprovázené tyranem dobytčím náhled|Kojení náhled|Kapybara v Zoo Praha náhled|Samec kapybary, Zoo Praha náhled|Mladé kapybary se osmělují za matkou do vody Výskyt Od Panamy až po ústí La Platy u Buenos Aires v Argentině, východně od And. Žije ve vodním prostředí všude tam, kde ještě nebyla vyhubena. Západně od And je rozšířena až po zalesněné oblasti Chocó v Kolumbii. Obrovský areál, větší než Evropa, však není osídlen stejnoměrně. Centrum výskytu kapybary se nalézá na záplavových územích velkých řek, zejména v povodí Orinoka v oblasti Llanos, na Amazonce, v Pantanalu plošiny Mato Groso, na záplavových územích v oblasti Gran Chaco a podél řeky Paraná až k ústí La Platy. Větší ohniska výskytu kapybary se nalézají i na savanách severovýchodní Bolívie.

Stanoviště Pobřežní pásmo řek, především záplavová území s bohatým travním porostem. Odtud také pochází jméno tohoto zvířete. Jméno kapybara nebo přesněji kaapiiúara má původ v indiánském jazyku guaraní a znamená doslova „pán tenkého listí“, tj. „trávožrout“, doslova kaá (list) + píi (tenký) + ú (jíst) + ara (činitelský nebo vlastnický sufix substantiv). Vodní prostředí jsou kapybary nuceny vyhledávat i z termoregulačních důvodů, neboť na souši se jejich mohutné tělo rychle přehřívá.

Vzhled Kapybara se podobá velkému morčeti. Je největším žijícím druhem hlodavce. Dospělá zvířata dosahují hmotnosti až 80 kg, délky těla 1,3 m a výšky v kohoutku 55 cm. Základní zbarvení je hnědé až rezavé, vodě odolná srst je překryta dlouhými a hrubými pesíky, podsada je hustá a měkká. Srst ve střední části hřbetu je delší a tmavší než na bocích těla. Hlava má tvar pravoúhlého hranolu, což podtrhuje nápadně ploché čelo. Horní ret je rozpolcený. Nozdry, oči a uši leží vysoko na hlavě, tedy nad vodní hladinu, což umožňuje kapybarám dýchat, vidět a slyšet i při plavání. Relativně malé ušní boltce zřetelně vystupují ze srsti. Oči jsou malé a tmavé, nažloutlé, nebo načervenalé. Velkou část hlavy zabírají čelisti s mohutnými obloukovitými řezáky, hluboko zasazenými až do oblasti stoliček. Řezáky s neukončeným růstem jsou zabrušovány stálým hlodáním tvrdé rostlinné potravy. (Amazonští Indiáni z nich dříve vyráběli nožíky a dláta.)

Největší, dominantní samci mají u kořene nosu černě se lesknoucí pachovou kožní žlázu zvanou „morillo“, která v období rozmnožování produkuje bělavý sekret. Ten využívají ke značkování. Podobné žlázy, avšak podstatně menší, mají i samičky.VOŠLAJEROVÁ, Barbora. Řekni mi to vůní. Pachová komunikace řídí životy zvířat i lidí. In: Akademie věd České republiky [online]. 13. 02. 2025 [cit. 2026-05-09]. Dostupné z: https://www.avcr.cz/cs/veda-a-vyzkum/biologie-a-lekarske-vedy/Rekni-mi-to-vuni.-Pachova-komunikace-ridi-zivoty-zvirat-i-lidi/ Končetiny jsou oproti mohutnému tělu krátké. Ocas je zakrnělý. Prsty jsou částečně spojeny plovací blánou. Na předních končetinách jsou čtyři prsty, na zadních pouze tři prsty zakončené drápy ve tvaru kopýtka. Samice bývají zpravidla větší než samci; pohlaví není na první pohled patrné, neboť pohlavní orgány jsou ukryty ve zvláštním kožním záhybu. Samce lze rozpoznat díky hrbolku na nose.

Chování V nebezpečí vždy utíkají do vody a ozývají se ječivým alarmujícím hlasem. Individuální hlasová komunikace probíhá pomocí chrochtání a švitoření, slyšitelného většinou jen zblízka. Kapybara je výborný plavec a dovede se i potápět, pod vodou vydrží 8 až 10 minut. Žije ve skupinách o 20–30 jedincích, jeden samec kolem sebe shromažďuje harém samic různého stáří a páří se s každou z nich. Na příhodných místech, jako například v bažinách Ilha de Marajó, se kapybary shromažďují do velkých skupin a můžeme tu potkat i stočlenná stáda. Přes den se kapybary ukrývají, za šera se vydávají za potravou. Jejich sociální chování se v průběhu roku mění. V období sucha se shromažďují ve značném počtu u zbylých vodních nádrží a chovají se k sobě tolerantně. Se stoupající vodní hladinou jednotlivé skupiny migrují do okolní vegetace, kde si dominantní samci značí teritoria sekretem pachových žláz uložených u kořene nosu. Jsou poměrně plaché.

Kapybary při pastvě často doprovází drobný pěvec tyran dobytčí (Machetornis rixosa), který chytá jimi vyplašený hmyz, a také jim obírá klíšťata a jiné cizopasníky, podobně jako afričtí klubáci tamním kopytníkům.

Potrava Živí se výhradně rostlinnou potravou, především trávami, vodními rostlinami a kůrou stromů. Také sbírají spadané plody. V zemědělských oblastech občas spásají melouny a obilniny.

Rozmnožování Páření probíhá ve vodě. Samice je březí 149 až 156 dní a jednou či dvakrát do roka rodí 1–8 mláďat (nejčastěji 5). Hmotnost mláďat se pohybuje od 0,9 do 1,3 kg. Jsou plně vyvinutá, ochlupená, s otevřenýma očima a několik hodin po narození už běhají a plavou. Hned následující den přijímají pevnou potravu. Přibližně tři měsíce je matka a samice ve skupině kojí. Pohlavně dospívají v 18 měsících života. Kapybara se v přírodě dožívá 8–10 let.

Predátoři Mezi nejvýznamnější přirozené nepřátele kapybar patří jaguár a další šelmy, kajman a anakonda.

Kapybary a člověk Na populaci kapybar se podepisuje lov kvůli masu a kůži. Maso kapybar je chutné a bohaté na proteiny. V Jižní Americe je pokládáno za postní pokrm, podobně jako například maso kajmana. (Vodní živočichové bez ohledu na zoologickou klasifikaci mají v katolické tradici status ryby, a jejich konzumace je proto věřícím povolena i tehdy, kdy se mají vystříhat masa.) Kvalitní kůži s mimořádně hebkou srstí používají rančeři již po staletí jako podložky pod koňská sedla. Ze zubů si domorodí obyvatelé vyrábějí ozdobné předměty a příslušníci kmene Bororo nože. Honáci dobytka ve Venezuele často kapybary loví jen pro zábavu, aby vyzkoušeli rychlost a obratnost svých koní. Navzdory lovu je však počet kapybar ve většině oblastí dosud relativně velký. Ve Venezuele se experimentuje s farmovým chovem kapybar pro maso. Indiáni kmene Mundurukú chovají kapybary ve svých osadách.

Počty ve volné přírodě: vinou intenzivního lovu stavy klesají. Počty v lidské péči: v poslední době počty zvířat v zajetí stoupají, především díky úspěšnému odchovu.

Z hlediska ohrožení klasifikuje Červený seznam IUCN tento druh k roku 2016 jako málo dotčený taxon (LC).

Chov v zajetí Chycená mláďata kapybar se dají snadno ochočit a jsou velmi přítulná. Ve venezuelských i brazilských vesnicích jsou často kapybary chovány zejména Indiány jako domácí mazlíčci, mohou se naučit spoustu povelů podobně jako pes. V České republice zatím oficiálně žádná chovná stanice kapybar neexistuje, jsou chovány v několika českých Zoo (např. Zoo Na Hrádečku, ZOO Brno, ZOO Jihlava, ZOO Plzeň, ZOO Zlín, ZOO Dvorec, ZOO Děčín). Po desetileté nepřítomnosti se v listopadu 2023 kapybary vrátily také do chovu v ZOO Praha.

Kapybary vyžadují prostorný, travnatý výběh s vodní nádrží nebo alespoň bazénem, který může být částečně zarostlý křovinami. Nutná je také ubikace vytápěná na 14–16 °C. Ke krmení se podává zelená píce (luční tráva, vojtěška, zelená kukuřice…), větve listnatých stromů a keřů a seno. Potrava se doplňuje ovocem, zeleninou, ovesnými vločkami a granuláty určenými pro přežvýkavce. Jestliže žije ve výběhu více zvířat, je vhodné podávat potravu na více míst, aby se dostali ke krmení i slabší jedinci. V příhodných podmínkách se kapybary v zajetí dobře rozmnožují.KOŘÍNEK, Milan. Velká kniha pro chovatele savců. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000, s. 224. Knížka pro každého. ISBN 80-85839-52-0.KOŘÍNEK, Milan. Kapybara. In: BioLib.cz [online]. ©1999–2026 [cit. 2026-05-09]. Dostupné z: https://www.biolib.cz/cz/taxon/id37031/

Odkazy Reference

Literatura KNOTEK, Jaromír a KHOLOVÁ, Helena. Mláďata z království divočiny. 1. vyd. Praha: Beta, 2006. 208 s. ISBN 80-7306-215-1. KOŘÍNEK, Milan. Velká kniha pro chovatele savců. 1. vyd. Olomouc: Rubico, 2000. 326 s. Knížka pro každého. ISBN 80-85839-52-0. Gutstein, C. S.; et al. (2026). Late Miocene capybara in the Atacama Desert reveals a wetter climate and a transcontinental dispersal pathway. Scientific Reports. (advance online publication). doi: https://doi.org/10.1038/s41598-026-67368-2

Externí odkazy

Kapybara v lexikonu zvířat ZOO Praha Kapybara v ZOO Lešná (Zlín) David Attenborough: Život savců (4) Epizoda Hlodavci

Kategorie:Morčatovití Kategorie:Fauna Jižní Ameriky

Kapybara

Źródło i licencja