Nový Zéland je ostrovní stát v jihozápadní části Tichého oceánu. Skládá se ze dvou hlavních ostrovů – Severního ostrova a Jižního ostrova – a více než 600 menších ostrovů. Rozlohou je šestým největším ostrovním státem světa a leží východně od Austrálie, oddělen od ní Tasmanovým mořem, a jižně od ostrovů Nová Kaledonie, Fidži a Tonga. Rozmanitá topografie sahá od fjordů na jihozápadě po subtropické písečné pláže na úplném severu, Jižnímu ostrovu vévodí vysoké hory, zatímco velkou část centrální části Severního ostrova pokrývá sopečná náhorní plošina; na většině státu panuje mírné oceánické podnebí s teplými léty. Nový Zéland se skládá z 16 regionů, na ploše 263 000 km² žije 5,3 milionu obyvatel, což z něj činí třetí nejrozlehlejší a třetí nejlidnatější stát Oceánie a rozlohou šestý největší ostrovní stát světa. Hlavním městem Nového Zélandu je Wellington a nejlidnatějším městem je Auckland, mezi další velká města patří Christchurch, Hamilton a Tauranga. Dvě třetiny obyvatel jsou etničtí evropští Novozélanďané, největší menšinou jsou s 20 % Maorové a 17 % Asiaté. Úředními jazyky jsou angličtina, maorština a novozélandský znakový jazyk. Celkem 52 % obyvatel je bez vyznání a 32 % se hlásí ke křesťanství.
K Novému Zélandu patří také závislé ostrovní území Tokelau a Rossova dependence, což je území v Antarktidě, na které si Nový Zéland činí nárok.
Ostrovy Nového Zélandu byly posledním velkým obydleným územím na zemi, které bylo osídleno lidmi. Mezi lety 1280 a 1350 se na ostrovech začali usazovat Polynésané, kteří následně vyvinuli charakteristickou maorskou kulturu. V roce 1642 se nizozemský průzkumník Abel Tasman stal prvním Evropanem, který Nový Zéland spatřil a zaznamenal. V roce 1769 se britský průzkumník James Cook stal prvním Evropanem, který na Nový Zéland vkročil a zmapoval jej. V roce 1840 podepsali zástupci Spojeného království a maorští náčelníci Smlouvu z Waitangi, která připravila půdu pro britské prohlášení suverenity později téhož roku a založení korunní kolonie Nový Zéland v roce 1841. Následná řada konfliktů mezi koloniální vládou a maorskými kmeny vedla k odcizení a konfiskaci velkých částí maorské půdy. Nový Zéland se stal dominiem v roce 1907; plnou zákonnou nezávislost získal v roce 1947, přičemž si zachoval panovníka jako hlavu státu. V 80. letech 20. století prošel Nový Zéland významnými ekonomickými změnami, které jej transformovaly z protekcionistické ekonomiky na liberalizovanou ekonomiku volného obchodu.
Nový Zéland je unitární parlamentní konstituční monarchie, v níž je novozélandský král, jímž je britský monarcha. Ten je zastoupen generálním guvernérem s reprezentativní funkcí. Hlavou vlády je předseda vlády, zákonodárnou moc má jednokomorový parlament. Nový Zéland je vyspělou zemí, která jako první zavedla minimální mzdu a udělila ženám volební právo. Nový Zéland, uznávaný jako střední mocnost, zaujímá velmi vysoké místo v mezinárodních žebříčcích kvality života a lidských práv a má jednu z nejnižších úrovní vnímané korupce na světě. V indexu lidského rozvoje zaujímá 17. místo. Stále však vykazuje nerovnost mezi maorským a evropským obyvatelstvem. Ekonomice země dominují služby, včetně cestovního ruchu, následuje průmyslový sektor a zemědělství. Novozélandská kultura vychází převážně z maorské a britské tradice. Udržuje úzké vztahy a sdílí silnou přes-tasmánskou vazbu s Austrálií vycházející ze staletí britské kolonializace. Nový Zéland je členem Fóra tichomořských ostrovů, Tichomořského společenství, Asijsko-pacifického hospodářského společenství a Regionálního fóra Sdružení národů jihovýchodní Asie. Dále je členem Organizace spojených národů, Společenství národů a Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) a účastní se Pětistranné obranné dohody. Patří mezi hlavní spojence mimo NATO a je členem zpravodajské aliance Five Eyes.
Nový Zéland je součástí volného sdružení označovaného jako Novozélandské království, do něhož patří také samostatné ostrovní státy Cookovy ostrovy a Niue. Nový Zéland je zodpovědný za jejich zahraniční politiku a obranu.
Název náhled|vlevo|Detail mapy z roku 1666 ukazující západní pobřeží Nova Zeelandia Není známo, zdali měli Maorové před příchodem Evropanů název pro Nový Zéland, je však jisté, že měli název pro Severní ostrov (Te Ika a Māui) a Jižní ostrov (Te Wai Pounamu nebo Te Waka o Aoraki). Na začátku 20. století byl Severní ostrov také označován jako Aotearoa, což znamená země dlouhého bílého oblaku (ao = oblak, tea = bílý, roa = dlouhý). V moderní maorštině se tento název užívá pro celý Nový Zéland. Slovo Aotearoa se také běžně používá v novozélandské angličtině.
První evropský objevitel ostrovů, Nizozemec Abel Tasman, který zde v roce 1642 přistál, ostrovy pojmenoval Staten Landt. Tasman si však myslel, že objevil část Jižní Ameriky zvanou Staten Land, objevenou v roce 1615 nizozemským námořníkem Jacobem Le Mairem. Název Nový Zéland pochází od nizozemských kartografů, kteří ostrovy nazvali Nova Zeelandia po nizozemské provincii Zeeland. Nikdo si není přesně jistý, kdo jako první vytvořil přesný nynější název, ale poprvé se objevil v roce 1645 a název asi zvolil kartograf Johan Blaeu. Britský mořeplavec James Cook později název poangličtil na New Zealand. Název nemá nic společného s anglickým názvem Zealand pro dánský ostrov Sjælland. Starší maorské jméno pro Nový Zéland zní Niu Tireni, což má být zkomolený přepis anglického New Zealand.
Dějiny
Maorské osídlení náhled|upright|Průběh maorského osídlení Nového Zélandu z Polynésie Člověk prvně osídlil území dnešního Nového Zélandu pravděpodobně kolem roku 100. Nejstarší stopy lidského působení archeologové nacházejí na Jižním ostrově. První lidé pravděpodobně připluli z Polynésie. Migrační vlna začala sílit v 9. století. Tito příchozí jsou dnes nazýváni Maoři a vytvořili si časem kolektivní identitu. Pojem Maor, neboli „lid moa“, lze také přeložit jako „lovci ptáků moa“. Třímetroví nelétaví ptáci moa se vyskytovali hojně právě na Novém Zélandu a byli téměř jediným zdrojem masa pro loveckou společnost, neboť na ostrově téměř nežili savci. Kvůli tomu byli tito ptáci rychle vyhubeni.
Podle tradiční maorské legendy objevil souostroví mořeplavec Kupe v 10. století. Trvalejší a souvislejší osídlení však můžeme podle archeologů datovat až ve 12. století. Tehdy byl také osídlen i severní ostrov. Období 13. až 14. století historikové nazývají „Velkou migrací“, neboť dochází k mohutnému osidlování především ze Společenských ostrovů. Maorská společnost se stratifikuje a dosahuje úrovně vojenského náčelnictví. Maoři před příchodem Evropanů neznali zpracování kovů, jejich zbraně a nástroje byly ze dřeva a opracovaných kamenů.
Příchod Evropanů náhled|upright|První mapa Nového Zélandu vytvořená Jamesem Cookem Roku 1642 dorazil k novozélandským břehům Nizozemec Abel Tasman. Stanul u západního pobřeží Jižního ostrova. Krátce po přistání Maoři zabili čtyři členy jeho posádky a Tasman nařídil se stáhnout a vrátit do Indonésie.
Koloniální dějiny se počínají psát teprve v 18. století. Roku 1769 připlul k novozélandským břehům britský námořník James Cook. Obeplul oba hlavní ostrovy a zakreslil je do mapy. Šlo o první mapu Nového Zélandu v historii. Oba ostrovy pak Cook prohlásil za državu Spojeného království. I on se dostal do konfliktu s Maory, ale s některými kmeny se mu naopak podařilo navázat přátelské vztahy.
Dva měsíce po Cookovi dorazila francouzská námořní výprava kapitána Jeana de Surville. Další francouzská výprava, kapitána Mariona du Fresne, která připlula roku 1772, oba ostrovy prohlásila za državu francouzského krále Ludvíka XV. Ke střetu s Brity o novou kolonii ovšem nedošlo, neboť dlouho nikoho nelákalo území opravdu osidlovat.
Někdy na počátku 19. století byly na ostrovy dovezeny první střelné zbraně – muškety, což naprosto převrátilo maorské dějiny a dalo následujícím čtyřiceti letům název „mušketové války“. Kmeny, které si muškety pořídily, se vrhly na kmeny, které nebyly takto vyzbrojeny, a začaly je vyvražďovat. V letech 1801–1840 se podle odhadů historiků uskutečnilo asi 600 válek mezi kmeny a bylo při nich zabito asi 40 000 Maorů.
Evropané mezitím pozvolna získávali populační i kulturní převahu. Kolem roku 1820 vznikly první evropské osady v zálivu Bay of Islands a začaly rychle růst. V roce 1833 je začal spravovat oficiální zástupce britské koruny James Busby. V roce 1838 byla založena Novozélandská kolonizační společnost a kolonizace nabrala na obrátkách. Zároveň ale o Nový Zéland stále jevili zájem Francouzi.
Ve třicátých letech Maorové změnili strategii a hledali cestu ke sjednocení, aby se mohli postavit výzvě nového osídlení. Jenže roku 1840 tvořili Maoři na Novém Zélandu již jen 12 procent populace. Nakonec si maorské elity uvědomily, že nestojí před volbou zda kolonizace ano či ne, ale kterou kolonizaci zvolit – zda britskou, nebo francouzskou. Francouze si vyhodnotili jako jednoznačně větší nebezpečí. Naopak s Brity se jim jednalo mnohem lépe. Jednání vyvrcholila roku 1840. Tehdy se zástupci 500 kmenů dohodli s Brity na tom, že se Evropané stanou vůdčí silou v oblasti a Nový Zéland bude spadat pod svrchovanost britské koruny, výměnou za to měl zůstat nedotčen jejich majetek, lesy a voda. Historickou smlouvu zvanou Smlouva z Waitangi podepsal s maorskými náčelníky roku 1840 kapitán William Hobson.
Britská modernizace náhled|upright|Obraz skotských sedláků-osadníků, který vytvořil William Allsworth kolem roku 1844 Britové v roce 1840 založili na Severním ostrově nové důležité centrum, město Wellington (později vyhlášené hlavním městem státu). Krátce po podepsání smlouvy z Waitangi vyhlásili Britové Nový Zéland závislým územím Nového Jižního Walesu (tedy Austrálie). Ale již roku 1841 byla podřízenost Austrálii zrušena a Nový Zéland byl prohlášen samostatnou britskou kolonií s vlastním guvernérem, jímž se stal William Hobson.
Kolonizace Nového Zélandu a Austrálie se dost lišily. Austrálie byla původně trestaneckou kolonií a první zemědělští osadníci byli v domovské zemi spíše neúspěšní drobní rolníci z Anglie či Walesu. Typickým kolonizátorem Nového Zélandu byl spíše Skot, a to navíc spíše větší sedlák. Austrálie nicméně Nový Zéland silně ovlivnila, a to především masivním dovozem ovcí, který začal po roce 1850, a který dal novozélandskému zemědělství jasně vlnařský charakter. Někdy je také éra 1850–1880 na Novém Zélandu nazývána „epochou vlny“.
V roce 1852 britská koruna změnila status souostroví – ústavním zákonem získal autonomii. Vznikl (zákonem zvaným Constitution Act) vlastní novozélandský parlament (General Assembly) a rok 1852 je tak rokem vzniku novozélandské demokracie. Typickou událostí této epochy bylo rovněž vypuknutí „zlaté horečky“ na řece Buller v roce 1859.
1860–1907: Války o půdu a rozvoj demokracie náhled|upright|Sufražetka Kate Sheppardová vybojovala ženám na Novém Zélandu volební právo jako prvním na světě Roku 1860 vypukly boje mezi Maory a Evropany o půdu. Začaly v oblasti Taranaki. Tamní Maoři válku kolem roku 1864 prohráli a následovala rozsáhlá „trestná“ konfiskace půdy maorských kmenů. O její legitimitě se diskutuje dodnes. Novozélandská vláda se pokusila ukonejšit pocity frustrace Maorů mj. tím, že jim roku 1867 přidělila čtyři křesla v parlamentu. Tyto čtyři zástupce pak volili všichni maorští muži starší 21 let bez ohledu na výši majetku, zatímco na bílé voliče se majetkový cenzus dosud vztahoval.
Roku 1870 odešly ze země poslední jednotky britské armády. Tím se zvýšila nezávislost Nového Zélandu, ale také moc centrální vlády, v jejímž čele v té době stál Julius Vogel, první novozélandský premiér židovského původu. Jeho vláda zavedla celou řadu opatření, která se nelíbila provinciálním vládám. Rostoucí napětí vyřešil roku 1876 novozélandský parlament zrušením provincií. Proto byl Nový Zéland dlouho centralizovaným unitárním územím (až do reformy z roku 1989, která vytvořila šestnáct regionů).