náhled|upright=1.3|Staroměstská exekuce, kresba dle staršího dřevorytu, 19. století Staroměstská exekuce ze dne 21. června 1621, známá také jako „poprava 27 českých pánů“, byla hromadná poprava dvaceti sedmi vůdců stavovského povstání (tří pánů, sedmi rytířů, 17 měšťanů) na Staroměstském náměstí v Praze. Představovala nebývale krutou tečku za událostmi, které začaly třetí pražskou defenestrací 23. května 1618 a skončily 8. listopadu 1620 porážkou stavovských armád v bitvě na Bílé hoře u Prahy.
Poprava byla šokujícím a hrozivým představením, které mělo dokázat tehdejší Evropě, že Habsburkové se nenechají zastrašit stavovským povstáním a žádná protestantská vzpoura nemůže ohrozit jejich autoritu. Tento akt ve svém důsledku upevnil vládu Habsburků na českém trůně a odradil potenciální opozici od jakékoli formy odboje.
Dohra stavovského povstání 8. listopadu 1620 proběhla bitva na Bílé hoře a tím nastala fatální porážka protestantského odboje. Zatímco Fridrich Falcký uprchl do Slezska, čeští stavové museli uznat vládu Ferdinanda II. a pět dní po bělohorské bitvě žádali písemně císaře o odpuštění, moravští stavové taky kapitulovali, Rudolfův majestát byl zrušen a královským místodržícím byl ustanoven Karel I. z Lichtenštejna. Dne 17. února byl vytištěn a v Praze rozšířen patent vyzývající politické uprchlíky, aby se do šesti týdnů přihlásili k hrdelnímu procesu. Hledaní se většinou na výzvu sami přihlásili, pouze tři z nich se pokusili utéct. Dne 20. února 1621 bylo zadrženo celkem 61 osob, které byly drženy ve vězení v Bílé věži na Hradě.
Soudní přelíčení Soud započal hned první den a trval od 20. února do 29. března. Předsedou soudního tribunálu byl tehdejší královský místodržící Karel z Lichtenštejna, jeho zástupcem Adam z Valdštejna (strýc Albrechta z Valdštejna), zbytek soudu tvořili úředníci. Královským prokurátorem se stal Přibík Jeníšek z Újezda, bývalý písař, kterého direktoři vypověděli ze země. Tento soudní proces se neřídil platným zemským právem, ale císařskými směrnicemi a senát nesměl dát slovo obhajobě. Proti českým pánům byla vznesena tato obvinění: vymáhání Majestátu, poskytnutí peněz a verbování žoldnéřů stavovské armády, vyhazování místodržících z oken, obsazení hradu, vyhnání jezuitů, kupování statků konfiskovaných katolické církvi, vydávání hanlivých spisů, pobuřování obecného lidu a zločin urážky královského majestátu. Po zpracování výslechů (viz následující odstavec) se očekával postoj obhajoby, ale ve skutečnosti se obhajoba nedostala ke slovu, protože senát dostal takovou instrukci od císařského dvora. K důkazu viny stačil výrok soudu, že vina je všem „obecně známa“. Mezitím byl dán prostor i pražským katolíkům, kteří prahli po pomstě a tak udávali, čímž soudu velmi pomohli. Královský prokurátor podal 2. dubna 1621 žalobu a 5. dubna už visel rozsudek se jmény emigrantů na šibenicích pražských měst. Všichni byli odsouzeni k smrti. Nakonec bylo odsouzeno 30 mužů, z nichž pro 27 platil trest smrti, pro zbylé tři vyhnání z města. Slavata k tomu navrhoval zkonfiskovat majetek všem, kdo se účastnili povstání. Císařští rádci zasedající ve vídeňské komisi radili Ferdinandovi, aby rozsudek zmírnil. Navrhovali mu popravu devíti z každého stavu, ostatní měli být posláni do Toskánska a do Neapole na galéry. Nakonec se zrušilo i čtvrcení zaživa, došlo k němu posmrtně. Rozsudek byl přečten 19. června.
Mimořádný tribunál se odehrál i na Moravě, kde však z dvaceti rozsudků smrti nebyl vykonán ani jediný. Čelní představitelé slezských a lužických stavů podobnému soudu nebyli ani podrobeni.
Výslechy Vyslýchání probíhalo jednotlivě a každý z vězňů musel odpovědět na 236 otázek. Otázky byly pokládány německy i česky, protože dvorská rada měla zájem na důkladném a objektivním průběhu. Dochovalo se šest výslechových protokolů. Většina vyslýchaných odpovídala jen prostým ano nebo ne. Vyslýchaní se chovali různě, například Pavel z Říčan a Václav Pětipeský zaujali pozici nevinné oběti a popravišti unikli. Někteří si stáli za tím, že jednali v zájmu blaha českého lidu či bránění starých práv (Jindřich Otta z Losu), někteří se zdrceně přiznali k velezradě, jiní se snažili vykroutit a prosili o milost císaře, někteří nevypovídali (Václav z Michalovic, stařičký Kašpar Kaplíř), někteří udávali (Jáchym Ondřej Šlik), někteří se dokonce soudu vysmívali (osmdesátiletý Jindřich Otta z Losu). Devět odsouzených vypovídalo pouze německy.
Podle Komenského se jednalo o zbožné muže, kteří byli smířeni s mučednickou smrtí a odmítli Jezuitské nabídky milosti za podmínky vzdání se svého přesvědčení. Martin Fruwein z Podolí hřešil proti císaři nejvíce svými proslovy, a proto mu měl být vyříznut jazyk. Když ho stráže odváděly 7. června k dalšímu výslechu (tentokrát na mučidlech), požádal, zda by si mohl odskočit na toaletu a v podstřeší Bílé věže se protáhl vikýřem a skočil do Jeleního příkopu. Neušel však trestu rozčtvrcení, který byl vykonán později a jeho hlava byla vystavena poté na Koňském trhu.
Většina popravených, zvláště z měšťanského stavu, se provinila pouze tím, že buď přijali některý úřad, či poslechli příkaz stavovských direktorů.
Seznam popravených náhled|Pamětní deska na místě poprav se seznamem popravených Odsouzeni byli nakonec přední představitelé povstání, někteří získali milost, u některých byl rozsudek zmírněn, u někoho naprosto zrušen. Tak se nakonec došlo k počtu 27 trestů smrti. Páni Jáchym Ondřej Šlik z Holíče Václav Budovec z Budova Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic
Rytíři Kašpar Kaplíř ze Sulevic Prokop Dvořecký z Olbramovic Fridrich z Bílé Jindřich Otta z Losu Diviš Černín z Chudenic Vilém Konecchlumský z Konecchlumí Bohuslav z Michalovic Měšťané Valentin Kochan z Prachové Tobiáš Štefek z Koloděj Ján Jesenský Kryštof Kober z Koberšperku Jan Šultys z Felsdorfu Maxmilián Hošťálek z Javořice Leander Rüppel z Ruppachu Jiří Hauenšild z Fürstenfeldu Jan Kutnauer ze Sonnenštejna Simeon Sušický ze Sonnenštejna Nathanael Vodňanský z Uračova Václav Maštěrovský z Jizbice Jindřich Kozel z Peclinovce Ondřej Kocour z Votína Jiří Řečický Michal Witmann Simeon Vokáč z Chyš
Dále měl být popraven i Martin Fruwein z Podolí, ale před exekucí spadl 7. června ze střechy a zabil se (není zcela jasné, zda šlo o vraždu, sebevraždu anebo uklouznutí při útěku); symbolicky bylo proto popraveno jeho mrtvé tělo.
Poprava náhled|vlevo|Poprava na Staroměstském náměstí
Příprava Poprava sedmadvaceti vůdců českého stavovského povstání začala 21. června 1621 v Praze na Staroměstském náměstí. Proces začal v pět hodin ráno. Byly uzavřeny brány města a císařské vojsko pod vedením generála Albrechta z Valdštejna obsadilo náměstí, ovšem zasáhnout nemuselo, neboť popravy probíhaly až překvapivě klidně. Den před popravou navštívili odsouzené ustanovení duchovní, jedním z nich byl Viktorin Vrbenský.
Na náměstí bylo postaveno lešení asi dvacet kroků dlouhé a široké, potažené černým suknem. Popravčím byl ustanoven kat Jan Mydlář, který měl připraveny čtyři meče. Popravy trvaly od páté hodiny ranní do deseti hodin.
Průběh popravy Jan Mydlář byl utrakvista, proto nechal odsouzené pomodlit se podle jejich přesvědčení před popravou. Odsouzenci přicházeli na pódium dle rodu, důstojenství a věku. První přišli na řadu direktoři ze stavu panského. Jáchymu Ondřeji Šlikovi byla nejdříve uťata hlava a poté pravá ruka. Další popravení, Václav Budovec a Kryštof Harant byli sťati mečem. Následovalo sedm odsouzenců ze stavu rytířského, kteří byli sťati, Bohuslavu z Michalovic k tomu byla uťata pravá ruka.
náhled|Poprava na Staroměstském náměstí podle rytiny z roku 1625 Po členech rytířského stavu měli být popraveni zemští direktoři z městského stavu. Jako první na jeviště vstoupil Jan Theodor Sixt z Ottersdorfu a již se chystal pokleknout, když se objevili jeho synovci, bratři Platejsové, se zprávou, že místodržící Karel I. z Lichtenštejna ortel pozdržel a rozkázal, aby byl Sixt odveden do vězení, kde se dočkal osvobozujícího rozsudku. Smrti se vyhnul i Pavel Kavka z Říčan, jemuž byl rozsudek změněn v doživotní vězení na hradě Zbiroh. Propuštěn byl v roce 1627, avšak zanedlouho zemřel. Na podobný čin čekali i příbuzní dalších odsouzených, především manželky, které daly vlivným politikům mnoho peněz a rodinných šperků.
Pět direktorů ze stavu městského bylo taktéž sťato. Následovala poprava Jana Jesenského, kterému byl nejdříve vyříznut jazyk, poté byl sťat, jeho tělo bylo rozčtvrceno a části těla byly nabodnuty na kůly umístěné po hlavních ulicích. Jan Jesenský byl potrestán nejpřísněji z několika důvodů. Jednak byl diplomatem ve službách stavů, který na uherském sněmu v Prešpurku přemlouval Uhry, aby se odklonili od císaře, a jednak proto, že napsal politicko-filosofický traktát Pro vindiciis contra tyrannos (česky Může být tyran svržen lidem?), ve kterém obhajoval právo lidu svrhnout panovníka, pokud nejedná v jeho zájmu. Podle Stanislava Sousedíka ho toto dílo učinilo ideologem stavovského povstání. Oběma Němcům byla před stětím hlavy uťata pravá ruka, ruka Leonarda Rüppela byla ještě před jeho smrtí pověšena na pranýři. Členové Jednoty bratrské byli oběšeni, což pro ně byla ta nejpotupnější smrt, zbylí měšťané byli sťati. Přední vůdci povstání byli rozčtvrceni a části jejich těl byly vystaveny na různých místech, dvanáct hlav bylo veřejně vystaveno. Dále byl městský úředník Mikuláš Diviš na hodinu přibit k šibenici za jazyk za to, že přivítal Fridricha Falckého při jeho příjezdu do Prahy (prameny se zmiňují o tom, že naštěstí nebyl porušen hlavní nerv a Diviš mohl po delší době opět mluvit).
Těla popravených Bezhlavá těla byla předána rodinám, které ostatky svých příbuzných se všemi obřady pohřbily. Dvanáct hlav Mydlář uložil do železných košů a bidly je připevnil na Staroměstskou mosteckou věž. Lebka Jáchyma Ondřeje Šlika na četné prosby jeho vdovy, hraběnky Šlikové, mohla být sňata již v květnu 1622 na příkaz Karla z Lichtenštejna a byla pochována k jeho tělu. Zbylých jedenáct hlav zde viselo až do vpádu saského vojska v listopadu 1631, poté byly sejmuty a se všemi poctami uloženy v Týnském chrámu. Po odjezdu saských vojáků v květnu 1632 při převzetí moci císařskými úředníky lebky záhadně zmizely.
Katův meč Po dlouhá léta mohli návštěvníci Národního muzea spatřit meč, na jehož čepeli byla vyryta jména jedenácti popravených. Měl to být jeden z popravních mečů kata Jana Mydláře, jedná se ovšem o primitivní padělek. Čepel pravděpodobně pochází ze 17. století, knoflík vyrobený ze slonové kosti je z 18. století a záštita až z 19. století. V podobném stáří je i další padělek, který roku 1878 koupil E. Molnár v Edinburghu u vetešníka. V současnosti jej lze najít ve sbírkách Husova domu v Praze. Padělatel se u tohoto výrobku dopustil fatální chyby, pravděpodobně z neznalosti historických pramenů, když v seznamu na čepeli vyryl jméno Jana Kutnauera, který byl ve skutečnosti oběšen.
Osudy pozůstalých Většina rodin byla zruinována konfiskací a zdrcena neúspěchem povstání. Manželky popravených doživořily zbytek života v bídných poměrech doma nebo v exilu, některé se znovu vdaly či dokonce konvertovaly ke katolictví (jako například vdova po Kryštofu Harantu). Šlikův syn zemřel za dva roky u příbuzných na Moravě. Budovcův syn Adam odešel se zimním králem do Haagu. Jeden z Kaplířových vnuků padl v exilu jako voják, druhý sloužil věrně Ferdinandovi II., což mu pomohlo v jeho kariéře: bojoval proti Švédům a proto byl v roce 1647 povýšen do panského stavu, v roce 1683 velel obraně Vídně proti Turkům. Syn Bohuslava z Michalovic, Smil, prý vedl v roce 1627 povstání sedláků v kraji kouřimském a čáslavském. Syn popraveného kutnohorského primátora Jiří Šultys z Felsdorfu, univerzitní mistr, padl jako důstojník benátského vojska ve válce proti Habsburkům. Oba synové Štefka zvolili dráhu politiků za hranicemi. O Jesseniovu dceru Julii se postaral kazatel od kostela Salvátora, německý mistr David Lippach, který to slíbil Jesseniovi v předvečer jeho popravy.