Čínština, neboli čínské jazyky (汉语 / 漢語; Chan-jü nebo 中文; Čung-wen), je skupina příbuzných, ale v mnoha případech pro jejich mluvčí vzájemně nesrozumitelných jazyků, které patří do sinotibetské jazykové rodiny. Přestože jsou svými mluvčími často označovány za pouhé dialekty, jsou tyto jazyky ve skutečnosti velice rozmanité. Čínština tvoří jednu ze dvou větví sinotibetských jazyků; tou druhou jsou tibetobarmské jazyky. Všechny čínské jazyky jsou tónové a analytické. V závislosti na klasifikačním systému se v rámci čínštiny rozeznává 7–13 hlavních skupin. Zdaleka nejpočetnější skupinou jsou severočínské dialekty, které mají cca 960 milionů rodilých mluvčích; následuje jazyk Wu s 80 miliony mluvčími. Důležitá je kantonština, která se používá v jihočínských velkoměstech Kanton a Šen-čen, v jejich okolí a také ve zvláštních správních oblastech Hongkong a Macao.
Čínština je nejpočetnější rodný jazyk na světě. Čínštinu používá jako mateřský jazyk kolem 1,2 miliardy lidí, což je 16 % světové populace. Čínsky mluví především Chanové, ale i jiné etnické skupiny v Číně a na Tchaj-wanu. Významným jazykem je také v Singapuru, Malajsii a početných čínských komunitách v jiných zemích na všech kontinentech.
Standardizovanou a spisovnou formou čínštiny je standardní čínština neboli mandarínština/mandarínská čínština (v kontinentální Číně známá jako 普通话; pchu-tchung-chua, na Tchaj-wanu jako 國語; kuo-jü), která je založena na pekingském nářečí, které patří do širší skupiny severočínských dialektů. Zapisuje se pomocí čínských znaků, což jsou logogramy, takže problém jim porozumět nemají ani mluvčí vzájemně nesrozumitelných čínských jazyků. Standardní čínština je úředním jazykem v Čínské lidové republice (ČLR), na Tchaj-wanu a je jedním ze čtyř úředních jazyků Singapuru. Je také jedním z šesti jednacích jazyků Organizace spojených národů (OSN).
Formy
Čínský ekvivalent pro výraz "čínština" (Hànyǔ) odkazuje obecně k jazyku národa Hanů a je neutrální z hlediska psanosti či mluvenosti. Především k psané čínštině odkazuje pojem Zhōngwén, k čínštině mluvené pak Zhōngguóhuà (TZ: 中國話 ZZ: 中国话, český přepis: Čung-kuo-chua). Odlišné významy těchto termínů značí i morfémy v nich obsažené: yǔ 语 'jazyk coby systém', wén 文 'text, psaný jazyk' a huà 话 'řeč').
V českém jazykovém prostředí odkazuje pojem „čínština“ nejčastěji na současnou standardní čínštinu (TZ: 現代標準漢語 ZZ: 现代标准汉语 pinyin: Xiàndài biāozhǔn Hànyǔ, český přepis: Sien-taj piao-čun Chan-jü), která je z lexikálně-gramatického hlediska založena na vzorových dílech napsaných jazykem paj-chua, z hlediska fonetického založena na pekingském dialektu a jejímž základem je severní dialektická skupina (někdy nazývaná jako mandarínština). Ta je jednou ze sedmi velkých skupin dialektů (viz Jazyky), které bývají někdy označovány také za samostatné jazyky. Pro severní dialektickou skupinu se někdy nesprávně užívá anglicismus mandarínština. Nejedná se tak o současnou standardní čínštinu. I v anglicky mluvících zemích se pomalu upouští od zavádějícího pojmu Mandarin Chinese, který je v akademických kruzích nahrazován pojmem Modern Standard Chinese.
Úřední forma (norma) tohoto jazyka se v Čínské lidové republice nazývá pǔtōnghuà, obecně srozumitelný jazyk (TZ: 普通話 ZZ: 普通话, český přepis: pchu-tchung-chua), v Čínské republice na Tchaj-wanu guóyǔ, národní jazyk (TZ: 國語 ZZ: 国语, český přepis: kuo-jü) a v Singapuru huáyǔ, tj. „čínský jazyk“ (TZ: 華語 ZZ: 华语, český přepis: chua-jü).
Moderní standardní čínština funguje jako dorozumívací prostředek mezi mluvčími odlišných nářečních skupin. Hlavním rozdílem je výslovnost jednotlivých slabik, která je do ovlivněna rodným nářečím mluvčího. Naopak s výslovností přesně podle stanovené normy se lze setkat pouze v omezené míře, například ve sdělovacích prostředcích nebo ve školách u pedagogů speciálně cvičených pro výuku čínského jazyka.
Čínština se zapisuje čínskými znaky, které mohou být přečteny v jakékoli výslovnosti, tj. v kterémkoli dialektu. Bez ohledu na jednotlivé čínské dialekty se valná většina textů píše spisovným jazykem (TZ: 現代書面語 ZZ: 现代书面语 pinyin: xiàndài shūmiànyǔ, český přepis: sien-taj šu-mien-jü), vycházejícím z jazyka paj-chua, jehož základem je severní dialektická skupina. K zápisu se na pevninské Číně užívá zjednodušených čínských znaků nebo čínské hláskové abecedy nazývané pchin-jin, na Tchaj-wanu se užívá tradičních (nezjednodušených) čínských znaků.
Typologická charakteristika
Čínština se z typologického pohledu definuje pomocí tří charakteristik: Analytický jazyk Čínština coby analytický jazyk využívá k vyjádření vztahů mezi slovy ve větě především dva prostředky: (1) slovosled a (2) gramatická slova. Jednotlivá slova nemění svůj tvar jako ve flektivních jazycích (např. v češtině). Slabičný jazyk V čínštině se kryje hranice morfému s hranicí slabiky. Pojmem morfém, čínsky (yǔsù), se zde označuje nejmenší jazyková jednotka, která spojuje rovinu významovou a rovinu výrazovou a je nedělitelná na další jednotky, které by měly význam a výslovnost. Až na pár výjimek si nelze představit hlásku, která by byla realizovatelná mimo slabiku. Tónový jazyk Každá slabika je realizována v určitém tónu (= hlasová melodie, doprovázející výslovnost celé slabiky). Tón nese význam a je neoddělitelnou součástí slabiky.
Genealogická charakteristika
Existuje více klasifikací čínštiny na základě jejích genealogických (příbuzenských) vztahů s jinými jazyky.
Do současnosti velmi rozšířená i mezi čínskými badateli je tzv. francouzská klasifikace, jejímž autorem je Henri Maspero. Za základ své klasifikace si Maspero vzal vnější podobu sinických jazyků, tj. jazyků, které se po vnější stránce podobají čínštině. Nejprve všechny sinické jazyky rozdělil na monotónické (sem patří jazyky austronéské a jazyky mon-khmérské) a polytónické. Polytónické jazyky dále rozdělil podle slovosledu ve větě na SVO (subject–verb–object = podmět–sloveso–předmět, do této skupiny patří sino-thajské jazyky) a SOV (subject–object–verb = podmět–předmět–sloveso, do této skupiny patří tibetobarmské jazyky). Jazyky typu SVO nakonec ještě rozdělil podle pořadí přívlastku a slova určovaného na HA (head–attribute = slovo určované – přívlastek, patří sem jazyky thaj-annamské) a AH (attribute–head = přívlastek – slovo určované, patří sem čínština). Tato klasifikace je diskutabilní. Typologická kritéria se totiž mohou v průběhu historie měnit. Z monotónických jazyků se mohou stát polytónické: Předpokládá se, že v čínštině se tóny vyvinuly až později, z původních sufixů. Stejně tak slovosled není neměnný: Zatímco klasická čínština měla slovosled SVO, moderní čínština používá i slovosled SOV.
Jiná klasifikace čínštiny pochází od Paula Benedikta ze 70. let 20. století. Vychází ze základního dělení sinických jazyků do tří skupin: (1) austroasijská rodina zahrnuje jazyky mon-khmérské, vietnamštinu, miao, yao a jazyk munda. Mezi (2) austronéské a thajské jazyky patří jazyky Polynésie, Indonésie, malajština a thajština. (3) sinotibetské jazyky se dělí na čínštinu a jazyky tibetobarmské, které zahrnují tibetštinu a jazyky lolobarmské, což jsou jazyk lolo (někdy označovaný yi) a barmština.
Této Benediktově klasifikaci odpovídají i glotochronologické výzkumy, které prováděl v Petrohradě profesor Jachontov. Ty jsou založené na předpokladu, že změny ve slovní zásobě probíhají konstantní rychlostí u všech jazyků. Zkoumá se vždy procento shody ve slovní zásobě určitých jazyků.
Jazyky náhled|vpravo|300px|Rozmístění čínských jazyků (dialektů) na mapě Čínské jazyky (dialekty) se v psané formě mohou lišit odlišnou preferencí některých znaků (to platí v menší míře i o podobnosti čínštiny se zcela odlišným jazykem – japonštinou), ale též je v některých dialektech užíváno mnoho znaků unikátních, které se ve standardní čínštině neobjevují. Tyto znaky však mohou mít v každém čínském dialektu odlišnou výslovnost. Mluvené formy dialektů jsou si mnohdy nesrozumitelné a to i ve stejných skupinách. Jihozápadní čínština vs. pekingská čínština, popř. šanghajština a ningpoština (oba spadají pod dialekty Wu).
Čínština se obvykle dělí na 7 jazykových skupin, což je převážně založeno na odlišném vývoji znělých iniciál ze staré čínštiny: Severočínské dialekty – 960 miliónů mluvčích (tj. převážná většina mluvčích i území mimo jihovýchodní oblast), pro mnohé mluvčí jiných dialektů je to společný dorozumívací jazyk; na těchto nářečích je založena standardní čínština, úřední jazyk ČLR, Tchaj-wanu i Singapuru Wu (nejznámějším dialektem wu je šanghajština – cca 10 miliónů mluvčích) – 80 miliónů mluvčích v Šanghaji a okolí Min (též známý jako fuťienský dialekt) – 70 miliónů mluvčích zejména v jihovýchodní provincii Fu-ťien a na Tchaj-wanu Jüe – 60 miliónů mluvčích v jihovýchodní provincii Kuang-tung. Zahrnuje kantonštinu, což je nejobvyklejší jazyk zámořských čínských komunit a úřední jazyk Hongkongu Siang – 40 miliónů mluvčích Hakka – 35 miliónů mluvčích roztroušených po Číně, Tchaj-wanu i celém světě Kan – 25 miliónů mluvčích
Jazykový atlas Číny z roku 1987 rozeznává ještě tyto skupiny:Wurm, Stephen Adolphe; Li, Rong; Baumann, Theo; Lee, Mei W. (1987), Language Atlas of China, Longman, .
Ťin – 45 milionů mluvčích (často se spojuje se severočínskými dialekty) Chuej – 4,6 milionu mluvčích (často se spojuje s wu) Pching-chua – 2 miliony mluvčích (často se spojuje s jüe)
Kromě dialektů čínštiny se na území Číny používá řada dalších jazyků, o jejichž odlišnosti od čínštiny se nepochybuje. Čtyři z nich mají oficiální status menšinového jazyka: tibetština, mongolština, ujgurština a čuangština.
Historie čínštiny Periodizace dějin čínského jazyka podle profesora Wang Liho: stará čínština (polovina 2. tisíciletí př. n. l. – 3./4. stol. n. l.). Starou čínštinu je záhodno rozdělit na: čínština nápisů na věštebných kostech (1200–1000 př. n. l.), předklasická čínština (1000–500 př. n. l.), * klasickou čínštinu (500–200 př. n. l.) a poklasickou čínštinu (200 př. n. l. – 200 n. l.), střední čínština (4. stol. – 12./13. stol.), kterou je možno rozčlenit na dvě přibližně stejně dlouhá období, nová čínština (13. stol. – 19. stol.) současná čínština (od r. 1919). Toto dělení je však jen rámcové a existuje řada jiných periodizací, založených na jiných kritériích a vykazujících větší či menší přesnost.
Fonetika a fonologie, tóny náhled|Tabulka iniciál v Čínštině - přepis z pinyinu do češtiny Základní fonologickou jednotkou je v čínštině slabika. Tři základní části čínské slabiky jsou: (1) iniciála (2) finála (3) tón. Iniciál je v současné standardní čínštině 21, s nulovou iniciálou 22 (v pinyinu: b, p, m, f, d, t, n, l, g, k, h, z, c, s, zh, ch, sh, r, j, q, x). Finál je 36 (v pinyinu: a, o, e, ai, ei, ao, ou, an, en, ang, eng, i , ia, ie, iao, iu, ian, in, iang, ing, u, ua, uo, uai, ui, uan, un, uang, ueng, ong, u, ue, uan, un, iong + i, er). (Finálu lze ještě dále dělit na mediálu a subfinálu neboli rým, který se ještě dělí na centrálu a terminálu). Tóny jsou 4 (vysoký/rovný, stoupavý, hluboký, klesavý), s nulovým 5. Z toho vyplývá, že v čínštině je poměrně omezený počet slabik.
Více o tónování
Čínština, podobně jako další jazyky východní a jihovýchodní Asie (thajština, vietnamština, tibetština, barmština atd.), patří mezi tzv. tónové jazyky. Znamená to, že každá slabika se vyslovuje s určitou intonací, která může měnit význam. Tónový systém je velmi odlišný u severních dialektu včetně oficiálního pekingského (pǔtōnghuà) a u dialektů jižní a střední části Číny jako například Hongkong.
V pekingském dialektu existují 4 intonace, označované číslem nebo diakritikou nad samohláskou: rovná, vysoká, značí se rovnou čárou, v jedné tónině stoupavá ze středních do vysokých poloh (podobně jako intonace otázky v češtině), značí se čárkou stoupající doprava, otázková stoupavá z hlubokých do středních poloh se silným důrazem na hluboké (připomíná překvapivé přeptávání se v češtině typu „Cože?!!!“), značí se háčkem