Ústí nad Labem () je statutární město na severu Čech, centrum Ústeckého kraje. Leží na soutoku řek Labe a Bíliny mezi Českým středohořím a Krušnými horami. Žije zde obyvatel a je součástí půlmilionové Ústecko-chomutovské aglomerace. Ústí nad Labem je univerzitním městem s průmyslovou tradicí a sportovním zázemím, důležitým železničním a silničním uzlem. Leží 90 kilometrů severozápadně od Prahy, 180 kilometrů severovýchodně od Plzně, 130 kilometrů východně od Karlových Varů, 95 kilometrů jihozápadně od Liberce a 65 kilometrů jihovýchodně od německých Drážďan.
Název Název byl patrně, vzhledem k poloze na soutoku dvou řek, odvozen ze staročeského slova ustie (ústí). V německém jazyce se používá nejméně od 15. století název Aussig an der Elbe. Město bylo většinu své existence převážně německojazyčné.
V latinských zápisech je doložen z roku 1368 (v zápisech pražských benediktinů u sv. Jiří) název Vsk super Albium. V nadpisu Městské knihy soudní a pamětní, založené roku 1438 v rámci obnovy města 12 let po dobytí husity a vedené do roku 1514, byl užit název Austia super Albea. Pamětní kniha byla psaná nejprve latinsky, od roku 1440 některé zápisy též německy a roku 1474 se objevuje čeština, která kolem roku 1490 převážila. V nadpise knihy testamentů vedené v letech 1504–1585 se město označuje Ausigh super Albea, zápisy se střídají také ve třech jazycích, zpočátku převažuje čeština.
V hornolužické srbštině se používá název Wusće.
Historie náhled|vlevo|Ústecko na Müllerově mapě Čech, 1720 náhled|vlevo|upright=1.2|Pohled na Ústí a hrad Střekov, kresba Johanna Venuta, 1822 Území dnešního Ústí nad Labem bylo osídleno již v neolitu. Významné archeologické nálezy pocházejí ze Střekova, kde je doloženo osídlení únětické a lužické kultury a později také laténské kultury. Ve 20. století zde bylo odkryto také žárové pohřebiště lužické kultury se 69 hroby.
Středověká epocha města vystupuje nejstarší písemnou zmínkou z 10. století, že zde byla osada s tímto jménem, která sloužila jako celnice kontrolující pro české panovníky labský obchod. Zakladateli pozdějšího města byli němečtí kolonisté, které pozvali do české země čeští králové ve 13. století. K založení královského města Ústí nad Labem došlo mezi léty 1233 až 1249. Je to zmíněno v listině krále Václava I. v roce 1249. Byl zde vybudován původní hrad (poslední záznam o jeho existenci je ještě v roce 1283) a podhradí. Jeho funkci celnice ovšem na začátku 14. století převzal hrad Střekov. Oblastí s nejstarší historickou tradicí je okolí nedaleké obce Stadice ležící v údolí řeky Bíliny. Český kronikář Kosmas sem přisuzuje děj pověsti o zrodu Přemyslovců. Podle jeho vyprávění byl právě zde bájný Přemysl Oráč vyzván, aby opustil svůj pluh, oženil se s kněžnou Libuší a usedl na knížecí stolec. Přemyslovci Čechám vládli přibližně od roku 800 až do roku 1306. Přemysl Otakar II. povýšil Ústí na město, pravděpodobně v polovině 13. století. Výsady, které město dostalo od svého zakladatele, potvrdil a rozšířil Jan Lucemburský. Město se řídilo magdeburským právem, mělo svobodné právo plavby i právo mílové. V historických dokumentech se také vyskytují názvy prvních dodnes existujících ulic. Hrnčířskou ulici již písaři zmiňují v roce 1402. Druhou písemně doloženou ulicí je Dlouhá, zmíněná v roce 1443. Během husitských válek bylo město obsazené míšeňským markrabětem obléháno husity a boje vyvrcholily v létě 1426 bitvou v místech, kterému se od té doby říká Na Běhání. Jak název napovídá, německá vojska byla poražena. Poté se vlády v Ústí ujal Jakoubek z Vřesovic. Dobové kroniky uvádějí, že vítězové nechali dál pokojně žít místní německy mluvící obyvatelstvo. Na rozdíl od řady jiných královských měst Ústí nezískalo během husitských válek žádné pozemky a prestiž města v následujícím období poklesla. O rozsáhlosti městské výstavby se dochoval první soupis nemovitosti na konci 15. století. Bylo zde 203 domů a 39 domů na předměstí, 3 mlýny a jedna lázeň. Ve městě žilo okolo 1200 obyvatel. Výrazným vizuálním prvkem byly také vinice rozkládající se na okolních svazích. Vrcholného rozvoje dosáhlo město v druhé polovině 16. a v prvém desetiletí 17. století. Díky tomu, že se nezúčastnilo nezdařeného povstání proti Ferdinandovi I. roku 1547, nebylo potrestáno a domohlo se alespoň relativní hospodářské prosperity. Od druhé poloviny 16. století dochází v Ústí především v důsledku imigrace obyvatelstva k značnému posílení německého živlu, který postupně převládl. Čelným představitelem této doby se stal purkmistr Jan Arnošt Schösser. Tento vzdělaný muž se zásadně podepsal na vzhledu města.
Třicetiletá válka, během níž se Ústí stalo sedmkrát obětí nejrůznějších tažení, přinesla městu velký úpadek. Ten byl také příčinou vleklé populační krize trvající déle než dvě staletí. V následujících letech zůstalo Ústí nad Labem po dlouhou dobu jen malým zemědělským střediskem s počtem obyvatel nepřesahujícím 2 000 a to až do roku 1830, kdy v důsledku bouřlivého průmyslového rozvoje začala populace neobvykle narůstat. V okolí obcí Chlumec, Přestanov, Stradov, Žandov a Telnice se udála v létě roku 1813 po Slavkovu druhá největší bitva napoleonských válek svedená na rakouském území. 29. a 30. srpna proběhla bitva u Přestanova a Chlumce, následovaná celou řadou místních potyček, které vyvrcholily 16. a 17. září téhož roku bitvou u Varvažova. Tyto události připomíná několik pomníků.
Rozvoj v 19. století
Ekonomický růst přinesl mnohé významné pozitivní změny. V období let 1800 až 1830 bylo po dlouhých desetiletích stagnace postaveno prvních dvacet domů, z nich větší část na Skřivánku, v místech známých jako Uhelný lom (Kohlbruch). Středověké a renesanční městské hradby, jimiž bylo Ústí nad Labem obehnáno, byly v průběhu čtyřicátých let 19. století zbořeny.
Dobové prameny z těchto let uvádějí, že obyvatelé Ústí se zabývají zemědělstvím, pěstováním vinné révy a okurek, obchodem a dopravou ovoce a uhlí po Labi. Z řemesel a průmyslu je v Ústí zastoupeno tkalcovství, soukenictví, jirchářství, výroba barev, papírny, prýmkařství a drobná domácká výroba, v okolí města je otevřeno na 60 hnědouhelných dolů.
Významnou roli hrál nebývalý rozmach lodní přepravy a lodního stavitelství. Vznikly tu dva přístavy a impulsem pro zahájení pravidelné říční plavby se v květnu roku 1841 stal příjezd parníku Bohemia pod velením britského kapitána J. Rustona. Práce na železnici Praha–Podmokly–Drážďany byly započaty na jaře 1845 a v roce 1851 byla trať dokončena.
V roce 1845 postihly Ústí nad Labem rozsáhlé povodně na Labi, které způsobily značné škody na městě a jeho infrastruktuře.
náhled|Marktplatz (dnešní Mírové náměstí) v roce 1901
V roce 1860 žilo ve městě 7 950 obyvatel, což je oproti roku 1840 plný čtyřnásobek. V roce 1880, navzdory válce i nezanedbatelným ztrátám způsobených opakovanými epidemiemi cholery, tyfu a černých neštovic, dosahuje zdejší populace již počtu 16 524 osob. V kritickém roce 1873, kdy vrcholila vlna cholery, zemřel ve městě každý patnáctý člověk. V letech epidemií převyšoval počet úmrtí počty narozených, současně ale vždy stoplo přistěhovalectví. V roce 1867 vznikl nový pivovar, v němž se do roku 2011 vyrábělo pivo pod značkou Zlatopramen (původně Aussiger Bier). Na vrcholu první poloviny 19. století zde vyrostla nová dominanta – Větruše. Nápad vystavět na vrcholu s krásnou vyhlídkou výletní restauraci se zrodil v hlavě měšťana Johanna Thomase. Roku 1840 předložil ke schválení projekt mohutné rotundy s názvem Ferdinandova výšina, podle jména tehdejšího císaře. Restaurace byla funkční až do roku 1896, kdy jí vystřídal dodnes stojící výletní zámeček. První most přes Labe, určený pro dopravu silniční i železniční byl zkonstruován roku 1872, město tím získalo spojení na plánovanou Berlínsko-Bagdádskou dráhu a další důležitá místa. Sedm let po dokončení železnice na Prahu byl zahájen provoz na trati do Teplic prodloužené v roce 1870 až do Chomutova. Rok 1874 přinesl městu další důležitou stavbu. Svou trať položila na pravém břehu společnost Severozápadní dráhy. Aby se mohla společnost podílet na lukrativním rozvozu uhlí, musela postavit most přes Labe, aby došlo k napojení na železniční trať na levém břehu řeky. Most zahájil éru sbližování Střekova a Ústí, které vyvrcholilo sloučením obou měst v roce 1939. Most sloužil svému účelu až do roku 1957 a stál zhruba na stejném místě jako současný železniční most. Výhodná železniční i lodní dopravní spojení a snadno dosažitelné zdroje energie v podobě mocných nalezišť hnědého uhlí v těsné blízkosti města, přispěly k jeho rozsáhlé industrializaci. Koncem 19. století předčil ústecký labský přístav objemem přepravovaného zboží dokonce i Terst, do té doby největší v Rakousko-Uhersku a stal se tak nejvýznačnějším přístavem celého mocnářství.
Podle sčítání lidu, provedeného v roce 1910, dosáhla zdejší populace, oproti počátku 19. století, kdy zde žilo jen okolo 2 tisíc obyvatel, počtu téměř 40 tisíc, čímž se po Praze, Plzni, Českých Budějovicích a Liberci přiřadilo k největším městům v Čechách. Ústí nad Labem ale tehdy tvořily jen tři osady: Klíše, Krásné Březno a vlastní město. Její aglomerace nicméně zahrnovala i Bukov, Předlice a Střekov, přičemž v ní k roku 1930 žilo celkem 63 tisíc obyvatel.Kárník, Zdeněk. České země v éře první republiky (1918–1938). Díl třetí. O přežití a o život (1936–1938). Praha: Libri, 2003. . S. 117.
První republika a druhá světová válka Neobyčejná ekonomická prosperita přinášela však i vlivy negativní, vedle znečišťování životního prostředí také zničení většiny historických památek. náhled|Pamětní deska Leopolda Pölzla, meziválečného starosty Ústí V meziválečné době vedl město sociálně demokratický starosta Leopold Pölzl, který se orientoval na socialistickou tzv. Rudou Vídeň, což se projevilo např. v rozsáhlé výstavbě sociálního bydlení pod vedením architekta Franze Josefa Arnolda. náhled|Ústecká spořitelna (Aussiger Sparkasse) od městského architekta Franze Josefa Arnolda z let 1937-39 Po Velké hospodářské krizi docházelo v Sudetech, které byly krizí více zasaženy k sociálně-národnostní radikalizaci. Ústecko ale bylo méně ekonomick zasaženo než také německy mluvící Liberecko či Karlovarsko. Sociálně demokratický starosta Pölzl se udržel ve vedení do května roku 1938 a stalo se také bezpečným útočištěm sociálních demokratů a jiných kritiků Hitlera a nacismu utíkajících z Německa.
V květnu 1935, pod vlajkami Sudetoněmecké strany, řečnil v Ústí na náměstí Konrád Henlein a v parlamentních volbách dostala jeho strana ze 23 zúčastněných většinu, z celkového počtu 28 331 hlasů 16 494 (58 %). V rámci budování československého pohraničního opevnění se od léta 1936 počalo v Ústí nad Labem s výstavbou linií objektů lehkého opevnění vzor 36 (podél řeky Bíliny) a později řopíků (podél Labe).
Po uzavření Mnichovské dohody bylo město jako součást Sudet 9. října 1938 připojeno k Německé říši. Čeští učitelé museli opustit školy v Sudetech, mnoho Čechů muselo opustit své domovy v tomto území. Bylo vydáno protektorátní nařízení, že čeští učitelé ze Sudet nesmí být přijímáni na jiných školách do služby. Osudy mnoha Čechů ze Sudet, včetně ústeckých, zůstaly neobjasněny.náhled|vlevo|Sympatizující Ústečané vítají v říjnu 1938 vojáky nacistického Německa
Ve dnech 17. a 19. dubna 1945 byla pětina městského centra nálety spojeneckých sil takřka srovnána se zemí, což si vyžádalo více než 500 lidských životů. Útoky způsobily citelné zásahy nacistům, došlo ale i na omyly, jejichž civilní oběti se staly vděčným soustem propagandy – té nacistické, i pozdější komunistické.
upright|náhled|Hradiště – jedna z mála původních ulic v centru města, která unikla válečnému bombardování i plošným demolicím v období socialismu
V období let 1945 až 1948 bylo z regionu vysídleno na 53 000 Němců. Na jejich místa přišli osídlenci z českých zemí, Slovenska, Rumunska a Sovětského svazu. 31. července 1945 se v Ústí odehrál neobjasněný masakr německého obyvatelstva, při kterém bylo zabito asi 80–100 lidí.
Období socialismu