Anglická literatura byla dlouho synonymem pro literaturu Britských ostrovů vůbec. Byla do ní zahrnována jednak tvorba autorů, působících na území Anglie a píšících i v jiných jazycích než je angličtina (především v latině), jednak tvorba anglicky píšících autorů z Walesu, Skotska, Irska a z území britských kolonií. Díky postupnému národnímu sebeuvědomění v těchto zemích je v současnosti za anglickou literaturu považována jen ta, která nyní vzniká na území Anglie.
Periodizace anglické literatury Časově lze anglickou literaturu rozdělit do čtyř hlavních období podle jazyka, ve kterém byla vytvářena: Staroanglická literatura neboli literatura anglosaská – zhruba od poloviny 5. století (obsazení Anglie anglosaskými kmeny) do roku 1066 (bitva u Hastingsu a ovládnutí Anglie Normany). Středoanglická literatura – od roku 1066 do konce 15. století, tj. do nástupu renesance. Raná novoanglická literatura – od nástupu renesance koncem 15. století zhruba do poloviny 18. století. Renesance, manýrismus a baroko Klasicismus a osvícenství Moderní anglická literatura – od poloviny 18. století do dneška Preromantismus (sentimentalismus) Romantismus Viktoriánská próza, poezie a drama Literatura mezi dvěma světovými válkami Od konce druhé světové války po současnost
Staroanglická (anglosaská) literatura 150px|náhled|Beowulf, první strana eposu. náhled|vpravo|400px|Cædmonův Hymnus o Stvoření z nejstaršího manuskriptu s Bedovými Církevními dějinami národa Anglů z let 734–737. V době po odchodu Římanů okolo roku 410 začala být Anglie osidlovaná germánskými kmeny, označovanými společným názvem Anglosasové, přičemž původní keltské obyvatelstvo bylo vytlačováno do Walesu a Skotska. Z kontinentu do Anglie přenesené runové písmo s příchodem křesťanství (zhruba od počátku 7. století) postupně zaniklo a zůstalo pouze latinské obohacené o některé runové znaky. Jednotlivé germánské dialekty se časem sloučily do společného jazyka dnes nazývaného staroangličtina, resp. anglosaština.
Památky anglosaské literatury, často založené na mytologii germánských kmenů, známe jen díky pozdějším rukopisům, ve kterých se dochovaly. Šlo jednak o rituální poezii a o další žánry lidové slovesnosti (například hádanky), jednak o poezii duchovní a také epickou.
Nejvýznamnější anglosaskou literární památkou je aliterační hrdinský epos Beowulf, jehož vznik je datován do období kolem roku 675 až 750. Epos se jmenuje podle jeho hlavního hrdiny, knížete a válečníka Beowulfa, odehrává se ve Skandinávii v 5. až 6. století a mísí se v něm pohanské a křesťanské motivy.
Kromě Beowulfa se z anglosaské hrdinské poezie dochovaly jen zlomky jako Waldere nebo Bitva u Maldonu (The Battle of Maldon). Ve dvorské poezii však zaujímaly významné místo elegie, variace na téma pomíjivosti světa a člověka.
Přibližně v té samé době vznikala i náboženská lyrika a epika z Cædmonovy a Cynewulfovy školy. Samotný Cædmon (zemřel kolem roku 680) je považován za autora Hymnu o Stvoření, prosté náboženské básně o pouhých devíti verších, která velebí Boha Stvořitele a ve které je tradiční aliterující formou vyjádřena vroucí síla křesťanské myšlenky. Druhým známým anglosaským básníkem je Cynewulf (druhá polovina 8. století) z jehož školy pochází epické skladby s náměty z Nového Zákona a ze života svatých a také báseň Sen o kříži považována za nejkrásnější staroanglickou báseň vůbec. vlevo|náhled|150px|Anglosaská kronika Současně se rozvíjela také latinsky psaná duchovní literatura, mezi jejímiž autory vynikl zejména benediktinský mnich svatý Beda Ctihodný nebo též Beda Venerabilis (kolem 672–735), z jehož prací je nejvýznamnější Historia ecclesiastica gentis Anglorum (Církevní dějiny národa Anglů) obsahující církevní a politickou historii Anglie od dob Julia Caesara až do roku 731.
Staroanglická próza se rozvinula až v 9. století především díky wessexskému králi Alfrédovi Velikému (kolem 848–899). Poté, co zastavil nájezdy Vikingů, vytvořil stát, který se stal centrem vzdělání a kultury. Sám překládal z latiny teologická a filosofická díla a další významné překlady zprostředkoval (mimo jiné například překlad Bedových Církevních dějin národa Anglů). Na jeho popud také vznikla Anglosaská kronika, soubor letopisů popisujících historii Anglosasů. Kronika byla průběžně aktualizována a její tvorba pokračovala až do roku 1154. 200px|náhled|Wulfstanovo Sermo Lupi ad Anglos Nástupci Alfréda Velikého přestali díky neustálým vyčerpávajícím válkám s Vikingy jeho osvětový odkaz rozvíjet. Duchovní oživení v zemi tak nastalo až ve 2. polovině 10. století díky tzv. benediktinské klášterní reformě, tj. vlivu benediktinských klášterů na rozvoj vzdělanosti v zemi. Vrcholem tohoto procesu jsou homilie a hagiografické spisy mnicha Aelfrica (asi 950 – asi 1010), který se svými žáky rovněž přeložil prvních sedm knih Starého zákona. Posledním významným staroanglickým prozaikem byl yorský arcibiskup Wulfstan (zemřel 1023), autor vášnivých kázání, z nichž nejpůsobivější je Sermo Lupi ad Anglos (asi 1013, Kázání Vlka k Angličanům).
Středoanglická literatura 150px|náhled|Sir Gawain a Zelený rytíř, první strana rukopisu. 150px|náhled|Vidění o Petru Oráči Williama Langlanda, rukopis. Po bitvě u Hastingsu roku 1066 došlo k ovládnutí Anglie Normany. Vývoj anglosaské literatury byl násilně zastaven a vládnoucím jazykem se stala tzv. anglonormanština (francouzský dialekt severofrancouzských Normanů), která sebou přinesla i změny v oblasti tematické (rytířské eposy a romány, dvorské kurtoazní náměty, trubadúrská poezie). Původní anglosaská kultura nadále přežívala převážně jen v ústně tradované náboženské lidové tvorbě. Vývoj domácího jazyka pak pod normanským vlivem vyústil do střední angličtiny, která jako literární jazyk postupně získávala ztracené pozice, až se ve 2. polovině 14. století prosadila i mezi šlechtou.
Velký vliv na další vývoj anglické kultury měl ale především latinský spis Historia Regum Britanniae (Dějiny britských králů), který roku 1136 napsal kněz Geoffrey z Monmouthu (asi 1090–1155). V této knize je britská historie odvozována od uprchlíků z Tróje, je spojována se starověkou řeckou a římskou kulturou a končí vládou krále Artuše. Dílo mělo zásadní vliv na středověkou rytířskou epiku a je na něm založen rytířský román Brut (asi 1155, Lé Roman dé Brut) anglonormanského básníka Roberta Waceho (kolem 1100 – po 1174).
Podle Waceho románu vznikla kolem roku 1200 první významná skladba v anglickém jazyce, veršovaná kronika Dějiny Britů (Historia Brutonum), kterou vytvořil vesnický kněz Layamon působící ve středozápadní Anglii. Třetina kroniky, spojující anglosaské literární tradice s novými normanskými vlivy, je věnována králi Artušovi.
Z anglických veršovaných rytířských románů jsou nejpozoruhodnější Král Horn (King Horn) z 1. poloviny 13. století, Havelok Dán (The Lay of Havelok the Dane) z 2. poloviny 13. století a Richard Lví srdce (kolem 1300, Richard Coer de Lyon). Svého vrcholu pak tento žánr dosáhl koncem 14. století v anonymním díle Sir Gawain a Zelený rytíř (kolem 1370, Sir Gawain and the Green Knight), napsaný aliteračním veršem, založený na pověstech o králi Artušovi, a spojující v sobě staré keltské mýty s novým rytířským duchem a křesťanskou etikou.
Druhým vrcholem středoanglické aliterační poezie je alegorické snové Vidění o Petru Oráčovi (kolem 1370 až 1390, The Vision Concerning Piers Plowman), které složil chudý klerik William Langland (asi 1330–asi 1390), Jde o satirické zpodobení pozdně středověké společnosti a zároveň vize prostého křesťanského života.
Středoanglická próza dosáhla ve 14. století svého vrcholu jednak ve fantaskním Cestopise pana Johna Mandevilla, který vyšel nejprve francouzsky roku 1356 a pak anglicky roku 1375 a jehož autor byl snad Angličan ze St Albans, jednak v díle mistra Oxfordské univerzity Johna Wyclifa (asi 1320–1384), který byl propagátorem reforem římskokatolické církve a z jehož popudu vznikl první anglický překlad Bible. náhled|vlevo|Portrét Geoffreyho Chaucera z rukopisu Thomase Hoccleva z roku 1412. Vyvrcholením celé středoanglické literatury je dílo Geoffreyho Chaucera (asi 1343–1400), který zejména svým rámcovým veršovaným dílem Canterburské povídky (1387–1400, The Canterbury Tales) přinesl do Anglie nové myšlenky evropského humanismu a renesance. Chaucer navazoval na Danta a Boccaccia, kodifikoval středoanglický jazyk jako jazyk literární a vytvořil nový veršový systém, založený na pravidelném rytmu a důvtipném rýmu, který se v anglické poezii natrvalo prosadil. náhled|150px|Kdokoli (Everyman), vydání z roku 1530 V 15. století byla anglická literatura poznamenána jistou ztrátou dynamiky ve svém vývoji především díky neustálým válečným aktivitám vně i uvnitř země (stoletá válka s Francií a občanská válka dvou růží mezi Lancastery a Yorky). Chaucerovi následovníci, jako John Lydgate (kolem 1370 – kolem 1450), Thomas Hoccleve (asi 1368–1426) nebo John Skelton (asi 1460–1529), se omezovali na nová, nikoliv však dokonalejší zpracovávání některých aspektů Chaucerova díla. Určitého rozmachu však dosáhla anglická náboženská poezie a nábožensky inspirované morality, alegorické středověké duchovní hry zobrazující boj dobra se zlem, z nichž nejznámější jsou anonymní Hrad vytrvalosti (asi 1425, The Castle of Perseverance) a Kdokoli (asi 1485, Everyman), zachycující poslední den Člověka, pro kterého přichází Smrt. 170px|vlevo|náhled|Artušova smrt sira Thomase Maloryho, vydání Williama Caxtona z roku 1485. Rytířský román již zažíval úpadek s výjimkou vysoce originálního prozaického zpracování artušovských pověstí sira Thomase Maloryho (asi 1405–1471) Artušova smrt (1485, Le Morte d’Arthur), které vyznívá jako symbolický obraz zániku rytířské epochy. Děj knihy se odehrává především v Británii a Francii v druhé polovině 5. století a vypráví se v něm převážně o jednotlivých rytířských výpravách rytířů Kruhového stolu, na kterých hrdinové prožívají nejrůznější fantastická dobrodružství, bojují s jinými rytíři a příšerami. Jde o jakési shrnutí středověké artušovské literatury a jako takové má dodnes velký ohlas. Jednotlivé příběhy jsou sice spojeny postavami a prostředím, dějově jsou ale na sobě v podstatě nezávislé.
V té době také došlo k velkému rozkvětu anglofonní literatury ve Skotsku. Ta má své počátky ve 14. století v rytířském eposu Bruce (1375, The Bruce) Johna Barboura (kolem 1320–1395) o osudech skotského krále Roberta I. V 15. století se pak rozvíjela v básnické tvorbě Chaucerových napodobitelů Roberta Henrysona (kolem 1430–kolem 1506) a Williama Dunbara (kolem 1460 – kolem 1520).
Naprosto zásadní bylo pro další rozvoj anglické literatury zavedení knihtisku Williamem Caxtonem (asi 1422–1491), který roku 1473 vytiskl v Bruggách ve vlastním překladu z francouzštiny první anglickou knihu Sbírka pověsti trojských (The Recuyell of the Histories of Troy) a rok později opět ve vlastním překladu (tentokrát z latiny) nejslavnější alegorickou satiru na středověkou společnost od italského dominikána Jakoba de Cessolise pod názvem Hra v šachy (Game and Playe of the Chesse). Roku 1476 Caxton založil ve Westminsteru tiskárnu, kde vytiskl asi sto anglických knih (mezi nimi i Canterburské povídky a Artušovu smrt).
Raná novoanglická literatura
Renesance, manýrismus a baroko náhled|150px|Sir Thomas More 16. století bylo v Anglii dobou velkého literárního rozkvětu. Nástup renesance s sebou přinesl novou, světu otevřenou duchovní orientaci, danou jednak náboženskou reformací, jednak filosofií humanismu. Důležité bylo také to, že dvůr Jindřicha VIII. a později Alžběty I. se stal nejen politickým, ale i kulturním centrem, což vyvrcholilo v druhé polovině 16. století slavnou alžbětinskou dobou, označovanou za zlatý věk Anglie.