Immanuel Kant (22. dubna 1724 Královec – 12. února 1804 Královec, Pruské království) byl německý filozof, jeden z nejvýznamnějších evropských myslitelů a poslední z představitelů osvícenství. Jeho Kritikou čistého rozumu začíná nové pojetí filozofie, zejména v epistemologii (teorii poznání) a v etice. Kant významně ovlivnil pozdější romantické a idealistické filozofy 19. století a novější filozofii vůbec.
Život Kant se narodil jako čtvrté dítě ve zbožné pietistické rodině drobného řemeslníka a celý život prožil v okolí Královce ve východním Prusku (Königsberg, dnes Kaliningrad v Rusku); z jeho osmi sourozenců se však jen pět dožilo dospělého věku. Byl drobné až neduživé postavy, byl však velmi společenský a sám na sebe poměrně přísný. Od roku 1740 studoval na zdejší univerzitě filozofii, přírodní vědy a matematiku. Roku 1746 mu zemřel otec a univerzita odmítla jeho disertační práci, takže se řadu let živil jako vychovatel v okolí Královce. Po návratu na univerzitu vydal práci o „Obecných dějinách přírody a teorii oblohy“ (1755) a téhož roku se habilitoval spisem „O prvních zásadách metafyzického poznání“. Přednášel logiku, morální filozofii a metafyziku a jako úvod ke studiu filozofie fyziku, geografii a antropologii. V následujících letech odmítl několik pozvání na různé univerzity, až se roku 1770 stal profesorem logiky a metafyziky Univerzity v Královci, kde byl pak dvakrát rektorem. Roku 1787 byl přijat do Pruské akademie věd, v posledním období života měl však značné nesnáze s pruskou cenzurou.Metzler Philosophen Lexikon, heslo Kant.
Kant se řídil přesným denním rozvrhem: vstával v pět hodin, dopoledne přednášel, k obědu často zval hosty a odpoledne chodil na procházku po známé „Cestě filozofů“. Pokud se ale líčí jako profesorský pedant, je to přehnané. Hrával velmi dobře karty i kulečník a ve společnosti byl velice oblíbený, zejména jako skvělý vypravěč. Také na jeho přednášky vzpomínali jeho žáci s nadšením: Kant byl vtipný a hlavně vedl své posluchače k samostatnému myšlení. Dožil se téměř 80 let a byl pohřben v královecké katedrále, později zničené a dnes obnovené. Na ruské univerzitě v Královci je pamětní deska se slavným citátem: Dvě věci naplňují mysl vždy novým a rostoucím obdivem a úctou, čím častěji se jimi zabývá: hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně.Kant, Kritika praktického rozumu, Závěr, AA V.161.
Myšlení a dílo Kantovo myšlení začíná ve stopách Leibnizova racionalismu, který dobře vystihoval zkušenost matematika, jehož předměty se nepoznávají smysly, nýbrž rozumem, a to jako „věci o sobě“. V tomto „předkritickém“ období vydal důležitou práci o vzniku planetárního systému „podle Newtonových zákonů“, kde představil teorii, jíž se dnes říká Kantova-Laplaceova. Další práce „O ohni“ a o „Základech metafysického poznávání“ (Nova dilucidatio) psal latinsky. Práci „O jediném možném důkazu k prokazování existence Boží“, kde podal vlastní verzi tzv. ontologického důkazu, opět německy. Roku 1766 vydal spis „Sny duchovidcovy“ (Träume eines Geistersehers), kritiku švédského mystika Emanuela Swedenborga, a v latinském spise „O formě a principech světa smyslového a poznatelného“ (1770) poprvé ostře rozlišil mezi smyslovým poznáním jevů (fenoménů) a rozumovým poznáním věcí samých (noumena), například v matematice.
Kritické období V této době Kant četl Davida Huma, který ho podle jeho vlastních slov „probudil z dogmatického spánku“. Uvědomil si totiž platnost Humeova soudu, že rozumové poznání bez smyslového názoru není obecně možné. Na druhé straně Humeův empirismus vede k závěru, že jisté poznání není vůbec možné, a tedy ke skepticismu. Jenže některé apriorní soudy – například že 2 + 2 = 4 – jsou nejen možné, ale dokonce jisté. Něco podobného platí podle Kanta i o soudech teoretické fyziky, a vzniká tedy otázka, jaké jsou podmínky možnosti takového poznání.
Po dlouhé odmlce vydal roku 1781 Kant v Rize své stěžejní dílo, Kritiku čistého rozumu, kde úkol filozofie vymezuje třemi otázkami: Co mohu vědět? na niž odpovídá jeho teorie poznání (epistemologie); Co mám činit? na niž odpovídá jeho etika a V co mohu doufat? na niž by měla odpovědět filozofie náboženství.Kant, Kritika čistého rozumu, A 805, AA III.522; Logik AA IX.25.
Epistemologie Kantův „kritický obrat“ je objevem nové oblasti filozofického poznání, epistemologie či gnoseologie. Transcendentální filozofie se nemá zabývat obsahem našeho poznání, povahou poznávaných věcí, nýbrž „podmínkami možnosti“ poznání vůbec. Zatímco praktický čili naivní postoj běžného života pokládá věci za bezprostředně dané, transcendentální filozofie zkoumá, jak je možné, že se nám věci ukazují, a jak se to děje. Kant zde navazuje na Descarta a na tento jeho objev naopak naváže později fenomenologie.
Kritika čistého rozumu je na jedné straně odpověď tradiční metafyzice a racionalismu (Christian Wolff, A. G. Baumgarten), že poznání bez vnímání čili smyslového názoru není možné. Na druhé straně proti Humeovu empirismu namítá, že smyslové vnímání není nijak rozčleněno, dokud k němu rozvažovací schopnost (Verstand) nedodá pojmy a nespojí je s ním pomocí soudů a závěrů. Teprve pak lze hovořit o poznání. Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, smyslový názor bez pojmů je slepý.Kant, Kritika čistého rozumu, AA III.75.
Kantova tabulka kategorií kvantita (kolik?): jednotka množství všechno kvalita (jaký?): skutečnost (jest) negace (není) omezení (je s omezením) relace (vztah): podstata a případek kauzalita (příčina a následek) vzájemné působení modalita: možnost – nemožnost existence – neexistence nutné – nahodilé
Ovšem ani smyslové vjemy nejsou nepodmíněné, nýbrž předpokládají podle Kanta „vnější smysl“ prostoru a „vnitřní smysl“ času: vnější (smyslová) zkušenost je vůbec možná jen v prostoru a každá zkušenost se nutně děje v čase. Dokonce i logická věta o vyloučeném třetím tvrdí, že nějaké tvrzení A a jeho opak non-A nemohou platit současně; závisí tedy také na čase. Naše smysly jsou receptivní a vnímají působení věcí, jejich jevy čili fenomény, nikoli věci samé, tak jak jsou o sobě. Věc o sobě (Ding an sich) patrně existuje, neboť „afikuje“ čili dráždí naše smysly, je nám však přístupná pouze v tomto působení a nijak jinak.
Samy smyslové vjemy však nejsou ještě ani jevy. K tomu je nejprve třeba spojit vjemy různých smyslů (např. obou očí, případně i sluchu nebo hmatu – Kant zde v souladu se scholastikou hovoří o „společném smyslu“, sensus communis) a zasadit je do rámce apriorních, tj. před-zkušenostních forem názoru, totiž prostoru a času. Je to tedy teprve myslící já, Descartovo cogito čili vědomí sebe, jež z nich činí počitky (Empfindung) a jevy (Erscheinung) v prostoru a čase. To je zhruba obsah Kantovy transcendentální estetiky čili nauky o smyslovém vnímání.
Pojmy ovšem nemohou pocházet z těchto počitků, nýbrž jsou výkonem rozvažovací schopnosti (Verstand), který je svojí představivostí vytváří podle jistých pravidel. Výrazem těchto pravidel jsou kategorie, základní třídicí funkce rozvažovací schopnosti, a teprve na základě kategorií může naše soudnost (Urteilskraft) přisuzovat či podřizovat počitky schématům. Schéma je obecný postup, jímž představivost spojuje pojmy s počitky. O jezevčíkovi, kterého jsem poznal na ulici, vím, že je to pes, savec, zvíře, živočich. Taková i vícestupňová schémata jsou tedy strukturující obecné pojmy, jež se sice vnímání týkají, pocházejí však z rozvažovací schopnosti. Každé poznání je tedy z povahy věci závislé na výkonech mysli a v tomto smyslu subjektivní.
Metafyzika Na tomto základě si klade Kant otázku, zda je možná vědecká metafyzika, a odpovídá, že ano. Čistým uvažováním můžeme totiž dospět k soudům, jež naše poznání rozmnožují; Kant je nazývá syntetické soudy a priori. Příkladem může být kategorie příčinnosti (kauzality). Tak jako nemůžeme pozorovat prostor a čas, není nám ani představa příčinnosti dána ve smyslovém vnímání. Pozorujeme dvě události, jak pravidelně následují po sobě, a protože jsme přesvědčeni o příčinných souvislostech světa, chápeme je nutně jako příčinu a následek. Příčinnost, příčina a účinek tedy naši smyslovou zkušenost přesahují a patří do oblasti metafyzické.
Omezenost lidského rozumu se projevuje také v antinomiích, ve dvojicích protikladných tvrzení, která se přesto dají rozumově dokázat. To Kant chápe jako doklad, že zde lidský rozum překračuje svou kompetenci, i když uznává, že se tomu nemůže vyhnout.Kant, Kritika čistého rozumu A 406, AA III.283.
<center>Antinomie čistého rozumu <center>Svět je v prostoru a čase konečný × nekonečný <center>Vše je složeno z jednoduchých částic × nic ve světě není jednoduché <center>Všechno podléhá přírodním zákonům × člověk je svobodný <center>Svět má × nemá nutnou příčinu mimo sebe
Rozum je ta část naší mysli, jež z pojmů a soudů vyvozuje závěry. Rozum přirozeně tíhne k dalším a dalším poznáním a touží po poznání toho, co je nepodmíněné a absolutní. Tím se ovšem vydává na cestu spekulace a nutně vytváří tři regulativní ideje: nesmrtelná duše; svoboda nekonečno či Bůh. O těch ovšem nelze dokázat ani že jsou, ani že nejsou, jako regulativní ideje jsou však přesto nezbytné.Kant, Kritika čistého rozumu A 673, AA III.442 nn.
Myšlenky Kritiky čistého rozumu byly ve své době tak nové, že vyvolaly řadu nedorozumění i falešných podezření. Kant proto vydal v roce 1783 svá Prolegomena ke každé příští metafysice jako stručný úvod do transcendentální filozofie a Kritiku pro druhé vydání (1787) podstatně přepracoval a rozšířil. Svoji etiku, kterou v závěru Kritiky čistého rozumu pouze naznačil, rozvedl ve třech dalších spisech.
Etika náhled|Immanuel Kant v roce 1768 náhled|Kantův dům v Královci v roce 1844 Kantův význam pro filozofickou etiku je dnes ještě větší než pro teorii poznání. Pokusil se totiž vybudovat racionální etický systém, založený pouze na předpokladech lidské svobody a rovnosti a nezávislý na jakékoli nahodilé zkušenosti. Morálka podle Kanta je buď heteronomní, tj. předepsaná zvenčí někým jiným, anebo autonomní, kterou si svobodný subjekt dává sám. K tomu ovšem potřebuje obecný rozumový princip čili „maximu“, který je zároveň „nutným postulátem praktického rozumu“. Tím je pro Kanta kategorický imperativ.
Roku 1785 vydal stručné Základy metafysiky mravů, kde nejprve odmítá názor, že by posláním člověka bylo dosahovat blaženosti (hédonismus): kdyby příroda určila člověka k blaženosti, nebyla by jej vybavila rozumem. Jednání člověka se nejčastěji řídí jeho náklonnostmi, čímž se ostatně neliší od jiných živočichů a nezaslouží si za to žádnou chválu. Naopak dobré je jen rozhodování a jednání z povinnosti, což je „nutnost jednání z úcty k zákonu“. Mravní jednání je tedy jednání z povinnosti čili na základě imperativů. Kant odlišuje imperativy hypotetické, zdůvodněné něčím jiným, nějakou potřebou nebo cílem, a imperativ kategorický či nepodmíněný, který je pouze jeden a platí nutně pro každou rozumovou a svobodnou bytost. Opírá se totiž pouze o postuláty svobody a rovnosti, jež rozumová bytost uznat musí, neboť jinak by se octla sama se sebou ve sporu. Potom Kant formuloval kategorický imperativ takto: „Jednej tak, jako by se maxima tvého jednání měla na základě tvé vůle stát obecným přírodním zákonem.“Kant, Základy metafysiky mravů, str. 84. Z toho pak odvodil i druhou formulaci kategorického imperativu: „Jednej tak, abys používal lidství jak ve své osobě, tak i v osobě každého druhého vždy zároveň jako účel a nikdy pouze jako prostředek.“Kant, Základy metafysiky mravů, str. 91.
Roku 1788 vyšla Kritika praktického rozumu, která myšlenky Základů rozvádí šířeji, a ještě roku 1797 Metafysika mravů, jež obsahuje hlavně Kantovu filozofii práva; i právo je tedy pro Kanta vlastně součástí mravnosti.