Petrohrad

Petrohrad ( , v českém přepisu Sankt-Petěrburg, rusky hovorově zkracováno na – Pitěr) je, s populací čítající přes 5 milionů obyvatel, druhým největším městem Ruska. Leží v severozápadní části Ruska, při ústí řeky Něvy, ve Finském zálivu (ten je součástí Baltského moře). Z velkých měst (nad milión obyvatel) je to nejseverněji položené město na světě.

Město bylo založeno carem Petrem Velikým v roce 1703 a v letech 1712–1917 bylo hlavním městem ruského carství (impéria). Po bolševické revoluci na podzim 1917, která zde započala, bylo hlavním město přesunuto (zpět) do Moskvy a po smrti bolševického vůdce Lenina roku 1924 byl Petrohrad přejmenován na Leningrad.

Petrohrad je součástí Severozápadního federálního okruhu. Má status federálního města Ruské federace, společně s hlavním městem Moskvou a Sevastopolem. Společně s Moskvou je dodnes kulturním střediskem celostátního významu, zapsaným od roku 1990 do seznamu Světového dědictví mezinárodní organizace UNESCO. Je také jedním z nejdůležitějších ruských přístavů.

Název Město bylo založené v roce 1703 na Zaječím ostrově Petrem Velikým po vítězné severní válce. Z počátku Rusové založili Petropavlovskou pevnost, jako hlavní opěrný bod. Nové město dostalo název Sankt-Pitěr-Burch ()George, Elena: St. Petersburg: Russia’s window to the future—the first three centuries. Taylor Trade Publishing 2003, s. 30. vznikl podle nizozemského Sankt-Pieterburchu. Car Petr I. Veliký byl ovlivněn pobytem v Nizozemsku, přitom pojmenoval nové město po svém patronovi, apoštolu Petrovi, nikoliv po sobě samém. V průběhu let se však ujal název Sankt-Petěrburg (německy Sankt Petersburg, avšak v poruštěné podobě).

Během první světové války, kdy stálo Rusko proti Německu a Rakousku-Uhersku, byl oficiální název města v roce 1914 změněn z německy znějícího názvu na Petrograd (). Po smrti Vladimira Iljiče Lenina bylo 26. ledna 1924 město přejmenováno na Leningrad ().

Ještě před rozpadem Sovětského svazu byl na základě místního referenda v létě 1991 městu vrácen jeho dřívější oficiální název, Sankt-Petěrburg ( ). Jeho obyvatelé používají často hovorového názvu Pitěr (Питер).

České exonymum Petrohrad nepochází z období 1914–1924, jak se někdy mylně uvádí. Svůj původ má nejspíše v Jungmannově Slovníku česko-německém z roku 1837, kde je uveden ekvivalent německého výrazu Petersburg, označující „město hlavní v Rusích“, česky Petrohrad, popřípadě Petrov (a bylo doporučeno užívat první variantu). Jde pravděpodobně o obrozenecký kalk z němčiny.

Historie náhled|Palácové náměstí náhled|Petrohrad, 1903|211x211px|vlevo

Ještě před začátkem historie Petrohradu se v přilehlé vzdálenosti Zaječího ostrova na řece Něvě nacházela švédská pevnost Nyenskans, obydlená domorodými ingrijskými Finy. Z ní Švédové ovládali celou Ingrii a Karelskou šíji. Po porážce Švédů byla pevnost stržená. Město Petrohrad bylo založené Petrem Velikým v květnu 1703 na Zaječím ostrově, kde byly položené základy Petropavlovské pevnosti, od níž se datuje začátek města Petrohrad, po vítězné severní válce proti Švédsku. Většinu prací odvedli finští rolníci odvlečení během války do ruského nevolnictví.

Nové centrum sídelního města Petr Veliký vybudoval na přilehlých močálech, které nechal vysušit, na více než 40 ostrovech, dnes spojených 300 mosty. Mělo být oknem do Evropy. V roce 1712 se stalo hlavním městem Ruského carství, poté Ruského impéria. Toto postavení si udrželo, kromě let 1728–1732, až do vzniku Sovětského svazu začátkem 20. století.

V roce 1716 jmenoval Petr Veliký hlavním architektem města francouzského architekta Jean-Baptista Alexandra Le Blonda. Na vzhledu města má zásluhu i švýcarsko-italský architekt Domenico Trezzini, který dal vzniknout tzv. „Petrovskému baroku“, a také italský architekt Bartolomeo Rastrelli. Byly postaveny další významné stavby, jako Chrám svatého Petra a Pavla, Palác Menšikov, Kunstkamera či Dvenadcať Kollegij, které se staly dominantami v centrální architektuře města.

Roku 1724 bylo založeno sídlo Akademie věd, Petrohradské univerzity a Akademického gymnázia. V 60. letech 18. století vystřídala baroko architektura klasicistní. Za vlády Kateřiny Veliké (1762–1796) se město rozvíjelo, byla postavena Ermitáž, břehy řeky Něvy byly olemovány žulovými náspy.

Na památku vítězství nad Napoleonem (1812) byl postaven Alexandrův sloup a Narvská brána. Ve 40. letech 19. století klasicistní architektura ustupuje romantismu. Po průmyslové revoluci Petrohrad překonal Moskvu, v růstu populace i průmyslovém rozvoji, a rozvinul se v jedno z největších průmyslových měst Evropy, s říčním a námořním přístavem, s velkou námořní základnou.

Dne 15. května 1917 přijel do Petrohradu T. G. Masaryk. Jako předseda Československé národní rady tam osobně budoval československé legionářské vojsko,PRECLÍK, Vratislav. Masaryk a legie, váz. kniha, 219 str., vydalo nakladatelství Paris Karviná ve spolupráci s Masarykovým demokratickým hnutím, 2019, , str. 12–25, 26–111, 140–148 a to až do 7. března 1918. V září a říjnu 1917 obsadila německá vojska západoestonské souostroví, a Petrohrad bombardovala.

7. listopadu 1917 (25. října podle juliánského kalendáře, který tehdy v zemi platil) výstřelem z křižníku Aurora začal ozbrojený převrat – Říjnová revoluce. Ta zásadně změnila dějiny nejen Ruska, ale celého světa 20. století. Aurora byla dříve nasazena v rusko-japonské válce, v první světové válce operovala v Baltském moři, poté sloužila jako výcviková loď. Během druhé světové války byla poškozena a potopena, po válce byla (v letech 1945–1947) opravena, a od roku 1957 slouží jako petrohradské muzeum.

Bolševici, vedení Leninem, zaútočili na Zimní palác. Tato událost, poté známá jako Velká říjnová revoluce, vedla ke konci ruské prozatímní vlády, řídící Rusko po odstoupení cara Mikuláše II. Poté sověti přenesli (12. března 1918) vládu do Moskvy. V říjnu 1919 se generál Nikolaj Judenič pokusil, s Bílou armádou, dobýt město, ale Lev Trockij mobilizoval rudoarmějce a donutil ho k ústupu.

náhled|vlevo|Město během obležení německými vojsky náhled|Křižník Aurora Od září 1941 až do ledna 1944 bylo město v obležení německými vojsky. Na hladomor tehdy zemřelo více než jeden milion civilistů. Obležení města bylo jedním z nejdelších, a s nejtragičtějšími následky, v novodobé historii.

Během Leningradské aféry (1949–1952) bylo ve Stalinem inscenovaném procesu popraveno celé vedení města včetně prvního tajemníka městského výboru VKS(b) Petra Sergejeviče Popkova. Většina (23) tehdejších vůdců byla odsouzena k trestu smrti, dalších 181 putovalo do vězení nebo do vyhnanství.

Metro, které dnes tvoří pět linek, bylo uvedeno do provozu v roce 1955 (s prvními osmi stanicemi). V roce 1995 došlo k zatopení tunelu uprostřed linky Kirovsko-Vyborgskaja, ta byla poté rozdělena (na příštích devět let) do dvou samostatných částí. V dubnu 2017 došlo mezi stanicemi Technologičeskij institut a Sennaja ploščaď k bombovému útoku.

V šedesátých letech 20. století bylo ve městě obnoveno a otevřeno veřejnosti muzeum malíře Ilji Repina.

V roce 1991 se po referendu město navrátilo ke svému původnímu názvu. Původní nebo nové názvy dostalo také 39 ulic, šest mostů, tři stanice metra a šest parků.

V Kateřinském paláci v Carském Selu se od roku 2003 nachází věrná kopie Jantarové komnaty. Ta tam existovala od roku 1716 (téměř dvě stě let), během druhé světové války zmizela.

Městské symboly Znak

Petrohradský znak je tvořen obdélníkovým, červeným štítem o poměru šířky ku výšce 8:9. Na štít jsou položeny dvě stříbrné kotvy (mořská se dvěma a říční se čtyřmi háky), doplněné (přes ně položeným) zlatým žezlem, zakončeným dvouhlavým orlem. Štít je završen imperátorskou korunou, za ním jsou dvě, křížem položená, zlatá žezla, svázaná světlemodrou svatoondřejskou stuhou.Zpravodaj Vexilologie č. 133 (VI/2004)

Vlajka

Petrohradská vlajka je tvořena červeným listem o poměru stran 2:3 nebo 1:2 (poměr 2:3 je vidět častěji. Uprostřed listu jsou dvě zkřížené bílé kotvy (mořská se dvěma a říční se čtyřmi háky), doplněné (přes ně položeným) žlutým žezlem, zakončeným dvouhlavým orlem.Petrohradská vlajka na Flags of the World

Památky a pamětihodnosti náhled|Katedrála sv. Izáka Petrohrad je městem s mnoha historicky významnými památkami, také se širokými bulváry, parky a pobřežními promenádami, a stále vyzařuje své otevřené, seversky svěží fluidum. Proslulé (a turisticky atraktivní) jsou letní „bílé noci“ – přírodní jev, kdy slunce na pár hodin zapadá za obzor, ale úplná tma nikdy nenastane díky blízkosti polárního kruhu.

Katedrála svatého Izáka (stavělo jí 440 tisíc ??? dělníků 40 let, 1816–1858) měří na výšku 102 metrů. Zlatá kupole je obložena 100 kg čistého zlata. Nabízí výhled na nejkrásnější místa historického centra a uvnitř 14 tisíc míst pro návštěvníky a skvostný pohled na skutečnou symfonii z mramoru, drahokamů a polodrahokamů všech barev.

Tzv. Zimní palác nechala postavit dcera Petra Velikého, Alžběta, ve stylu italského baroka architektem Bartolomeem Rastrellim v bílé a zelené barvě, později doplněného klasicistní přístavbou. Kateřina II. Veliká z budovy učinila roku 1764 galerii Ermitáž a umělecké skvosty pro ni nakupovala v celé Evropě. Počet exponátů přesahuje tři milióny, pouze část je přístupná veřejnosti. Počet obrazů řadí Ermitáž mezi největší obrazárny světa. Trasa skrze všechny sály s exponáty je dlouhá 10 km.

Mezi nejoblíbenější atrakce patří nejstarší stavba v Petrohradu – Petropavlovská pevnost s Katedrálou Petra a Pavla, palác Admirality, který svou věží dominuje městu, Triumfální oblouk jako památka na vítězství nad Napoleonem, žulový monolit – Alexandrův sloup, socha Petra Velikého zvaná Měděný jezdec, Kazaňský chrám, Křižník Aurora, Vasiljevský ostrov, Smolenská katedrála a další.

Nejnavštěvovanějším bulvárem města je 4 km dlouhý Něvský prospekt.

Paláce a úřední budovy náhled|Zimní palác s muzeem Ermitáž, zahrnujícím přes 3 miliony položek, včetně největší kolekce obrazů na světě náhled|Muzeum Kunstkamera náhled|Dům knihy (Singer), dnes sídlo VKontakte Admiralita (ul. Admiralitějskaja naběrežnaja) – původně tam byly od roku 1704 loděnice založené Petrem I. Velikým, v téže době vznikla dřevěná budova Admiralitního kolegia. Ve 20. a 30. letech 18. století byla budova vyzděna. Mezi roky 1806–1823 byla přestavěna Andrejem Zacharovem. Zimní palác (ul. Dvorcovaja naběrežnaja) – barokní budova byla vystavěna v letech 1754–1762 dle návrhu architekta Bartolomea Rastrelliho. Palác má 1 500 místností. Do roku 1917 sloužil jako carská residence. Od roku 1922 se stal součástí muzea Ermitáž. Muzeum Ermitáž (Dvorcovaja ploščaď) – se skládá z pěti budov, první je Zimní palác, další je Malá Ermitáž (postavena v letech 1764–1775 pro sbírku obrazů, koupených Kateřinou II. Velikou v roce 1764), Stará (Velká) Ermitáž (postavena v letech 1771–1781), Nová Ermitáž (postavena v letech 1839–1851, vstup dekoruje portikus s atlanty z granitu) a divadlo Ermitáž (postaveno v letech 1783–1789 na místě zimního paláce cara Petra I. Velikého, který tam i zemřel, z tohoto paláce se zachovalo několik místností). Budova generálního štábu (Dvorcovaja ploščaď) – klasicistní budova podle návrhu Carla Rossiho z roku 1827 má 300 metrů dlouhou, do oblouku formovanou fasádu s triumfálním obloukem korunovaným vozem vítězství, symbolem ruského vítězství nad Napoleonem I. Aničkův palác (Něvskij prospekt č. 39) – postaven ve 40. a 50. letech 18. století pro hraběte Alexeje Grigorjeviče Razumovského. V roce 1794 se stal palác sídlem carské kanceláře (kabinet). V roce 1816 začal palác sloužit jako rezidence velkoknížete Mikuláše Pavloviče (pozdějšího cara Mikuláše I. Pavloviče). Architekt Carlo Rossi palác upravil a rekonstruoval zahradu. Podél západní strany zahrady umístil dva empírové pavilony se sochami starých ruských válečníků. Beloselsky-Belozersky palác (Něvskij prospekt č. 41) – klasicistní budova postavená na sklonku 40. let 19. století.