Znásilnění a vraždy v Mahmúdíji byly válečným zločinem spáchaným čtyřmi vojáky americké armády během americké okupace Iráku, zahrnujícím hromadné znásilnění a vraždu 14leté irácké dívky Abír Kásim Hamzy al-Džanábí a vraždu její rodiny dne 12. března 2006. Došlo k nim v rodinném domě jihozápadně od Júsufíje, vesnice západně od města Mahmúdíja v Iráku. Kromě Abír al-Džanábí byli zavražděni její otec Kásim, matka Fakhríja a šestiletá sestra Hadíl. Její dva bratři, devítiletý Ahmed a jedenáctiletý Muhammad, byli během masakru ve škole a zůstali tak jedinými přeživšími z rodiny.
Čtyři vojáci americké armády z 502. pěšího pluku byli obviněni ze znásilnění a vraždy: specialista Paul E. Cortez, specialista James P. Barker, svobodník Jesse V. Spielman, svobodník Bryan L. Howard a svobodník Steven Dale Green. Green byl propuštěn z americké armády pro duševní poruchu dříve, než se velení o zločinech dozvědělo, zatímco Cortez, Barker a Spielman byli souzeni vojenským soudem, usvědčeni a odsouzeni k desetiletím ve vězení. Howard byl odsouzen za spolčení za účelem maření výkonu spravedlnosti ke kratšímu trestu. Green byl souzen a odsouzen u civilního soudu Spojených států k doživotnímu vězení. V roce 2014 spáchal sebevraždu.
Pozadí Abír Kásim Hamza al-Džanábí (; 19. srpna 1991 – 12. března 2006) žila se svou matkou Fakhríjou a otcem Kásimem a svými třemi sourozenci: šestiletou sestrou Hadíl, devítiletým bratrem Ahmedem a 11letým bratrem Mohammedem. Rodina žila ze skromných prostředků v pronajatém domě ve vesnici Júsufíja, která leží západně od většího města Mahmúdíja v Iráku.
Abír již před incidentem opakovaně trpěla sexuálním obtěžováním ze strany některých amerických vojáků. Dům rodiny se nacházel přibližně 200 metrů od amerického dopravního kontrolního stanoviště obsazeného šesti vojáky, jihozápadně od vesnice. Vojáci údajně Abír často pozorovali při domácích pracích a péči o zahradu, protože jejich dům byl z kontrolního stanoviště viditelný. Jejich soused Abířina otce na toto chování upozorňoval, ale ten odpověděl, že to není problém, protože je to jen mladá dívka. Abířin bratr Mohammed (který byl v době vražd spolu se svým mladším bratrem ve škole, a proto přežil) vzpomíná, že vojáci dům často prohledávali. Při jedné takové příležitosti jí svobodník Steven D. Green přejel ukazováčkem po tváři, což ji vyděsilo. Abířina matka před vraždami řekla svým příbuzným, že kdykoli přistihla vojáky, jak na Abír zírají, ukázali jí palec nahoru, ukázali na její dceru a řekli: „Velmi dobrá, velmi dobrá.“ Zjevně ji to znepokojovalo a plánovala, že Abír bude trávit noci v domě svého strýce.
V rozhovoru vedeném v únoru 2006, měsíc před vraždami, Green řekl listu The Washington Post:
Znásilnění a vraždy Dne 12. března 2006 vojáci na kontrolním stanovišti – svobodník Steven D. Green, specialista Paul E. Cortez, specialista James P. Barker, svobodník Jesse V. Spielman a svobodník Bryan L. Howard – hráli karty, nelegálně pili kofeinové alkoholické nápoje (whisky smíchanou s energetickým nápojem), odpalovali golfové míčky a diskutovali o plánech na znásilnění Abír a „zabití nějakých Iráčanů“. Green velmi vytrvale tvrdil, že chce „zabít nějaké Iráčany“ a neustále se k této myšlence vracel. V určitém okamžiku se skupina rozhodla jít k Abír domů poté, co ji předtím viděli procházet kolem jejich kontrolního stanoviště. Čtyři vojáci šestičlenné jednotky zodpovědné za stanoviště – Barker, Cortez, Green a Spielman – poté opustili svou pozici a odešli k Abír domů. Na stanovišti zůstali dva muži, Howard a seržant Anthony W. Yribe. Howard se do diskusí o znásilnění a vraždě rodiny nezapojil, ale údajně zaslechl, jak o tom čtyři muži mluví, a viděl je odcházet. Yribe se nijak nepodílel, ale byl také obviněn z nenahlášení útoku.
V den masakru Abířin otec Kásim trávil čas doma se svou rodinou, zatímco jeho synové byli ve škole. Za bílého dne vešli do domu čtyři američtí vojáci bez uniformy, pouze v dlouhém armádním spodním prádle – údajně proto, aby vypadali jako „nindžové“ – a rozdělili čtrnáctiletou Abír a zbytek její rodiny do dvou různých pokojů. Spielman chytil Abířinu šestiletou sestru, která byla se svým otcem venku před domem, a přivedl ji dovnitř. Cortez a Barker poté Abír znásilnili. Barker napsal, že Cortez ji srazil na podlahu, zvedl jí šaty a strhl jí spodní prádlo, zatímco se bránila. Podle Corteze se Abír „stále vrtěla, snažila se udržet sevřené nohy a říkala něco arabsky“, zatímco se s Barkerem střídali v tom, že ji drželi a znásilňovali. Green zatím hlídal ve druhé místnosti, kde zlomil Abířině matce ruce (pravděpodobně v důsledku boje, který začal, když slyšela, jak je její dcera znásilňována) a zavraždil oba rodiče a mladší sestru.
Cortez vypověděl, že Abír slyšela výstřely z místnosti, kde byli drženi její rodiče a malá sestra, což ji donutilo křičet a plakat ještě víc. Green poté vyšel z místnosti se slovy: „Právě jsem je zabil, všichni jsou mrtví.“ Green, který později prohlásil, že zločin byl „úžasný“, poté Abír znásilnil a následně ji několikrát střelil do hlavy. Po masakru dívčino tělo Barker polil benzínem a vojáci ho zapálili. Barker vypověděl, že dali Spielmanovi své zakrvácené oblečení, aby ho spálil, a že hodil AK-47, použitou k vraždě rodiny, do kanálu. Pak odešli „oslavit“ své zločiny kuřecími křidélky.
Mezitím se oheň z Abířina těla rozšířil do zbytku místnosti. Kouř upozornil sousedy, kteří byli mezi prvními, kdo dorazili na místo činu. Jeden z nich vzpomínal: „Chudák dívka, byla tak krásná. Ležela tam, jedna noha byla natažená a druhá pokrčená a šaty měla vyhrnuté až ke krku.“ Běželi říct Abířinu strýci Abú Firásovi al-Džanábímu, že dům hoří a že uvnitř hořící budovy jsou vidět mrtvá těla. Džanábí a jeho žena spěchali k domu a uhasili část plamenů, aby se dostali dovnitř. Když Džanábí uvnitř viděl co se stalo, šel na kontrolní stanoviště střežené vojáky irácké armády, aby nahlásil zločin. Abířini mladší bratři, když se později odpoledne vrátili ze školy, šli nejprve k domu svého strýce a poté do svého stále hořícího domu.
Iráčtí vojáci se okamžitě vydali ohledat místo činu a poté vyrazili na americké kontrolní stanoviště, aby incident nahlásili. Toto kontrolní stanoviště bylo jiné než to, které obsluhovali pachatelé. Přibližně po hodině se někteří vojáci z kontrolního stanoviště vydali k farmě. Tyto vojáky doprovázel Cortez, který několikrát zvracel a musel z místa činu odejít.
Zatajování Iráčtí vojáci dorazili na místo krátce po incidentu. Green a jeho spolupachatelé tvrdili, že masakr spáchali sunnitští povstalci. Tuto informaci předali iráčtí vojáci Abířinu strýci, který si prohlédl těla. Američtí vyšetřovatelé dospěli k závěru, že rodinu zavraždili iráčtí povstalci. Tato nesprávná zpráva byla předložena vojenskému vedení, které se rozhodlo věc dále nevyšetřovat. O vraždách se v Iráku příliš nemluvilo, protože Irák se potýkal s rozsáhlým násilím. Několik amerických vojáků se údajně o vraždách dozvědělo, ale nic neřekli. Mezi těmi, kteří o nich věděli, byl i Anthony W. Yribe – Green mu řekl, co se ten den stalo, že je zabil a následující den Yribemu poskytl další podrobnosti. V květnu 2006 byl Green propuštěn s poctami poté, co mu byla diagnostikována antisociální porucha osobnosti.
Odveta Dne 10. července zveřejnila Rada mudžáhedínů video ukazující napůl spálená těla svobodníků Thomase L. Tuckera a Kristiana Menchacy, přičemž jednomu z nich byla sťata hlava. Toto video doprovázelo prohlášení, že skupina provedla vraždy jako „pomstu za naši sestru, kterou zneuctil voják ze stejné brigády“. Deník Washington Post informoval, že David Babineau a dva další členové stejné jednotky byli měsíc po znásilnění zajati a zabiti ozbrojenci.
Podle videa Rady mudžáhedínů si skupina, když se dozvěděla o masakru, „nechala svůj hněv pro sebe a nešířila tuto zprávu, ale byla odhodlána pomstít čest své sestry“. Místní obyvatelé si možná byli schopni dovodit vinu amerických vojáků z blízkého kontrolního stanoviště poté, co Američané a jejich irácká kohorta poskytli vysvětlení, že: „To udělali sunnitští extremisté.“ Část místních obyvatel sloužila jako pomocná podpora jak pro iráckou al-Káidu, tak pro Brigády revoluce 1920. Pomocná podpora zajišťovala materiální pomoc a plnila také podpůrnou zpravodajskou funkci. Předání obvinění místní jednotky koaličních vojáků z masakru povstalcům bylo jednou ze základních funkcí této podpory. Sunnitští extremisté se pak dokázali sami vyloučit jako podezřelí a vzhledem k tomu, že již tak měli nízké mínění o americké armádě, mohli předpokládat vinu vojáků. Prohlášení vydané spolu s videem uvádí, že „Všemohoucí Bůh jim umožnil zajmout dva vojáky stejné brigády jako tohoto špinavého křižáka.“ Další militantní skupiny také učinily různá tvrzení nebo prohlášení oznamující kampaně pomsty poté, co se 4. července objevily zprávy o vraždách, kdy bylo oznámeno vyšetřování incidentu ze strany USA.
Dne 12. července se Islámská armáda v Iráku přihlásila k odpovědnosti za sebevražedný bombový útok v autě poblíž vchodu do Zelené zóny v Bagdádu, který měl podpořit „operace Abír“ zaměřené na „doupě zla v Zelené věznici“.
Odhalení a soudní řízení Krátce po útoku ze 16. června, při kterém byli zajati Tucker, Menchaca a Babineau, hovořil svobodník Justin Watt, který také sloužil v jednotce, se svým kolegou seržantem Anthonym Yribem. Během jejich rozhovoru Yribe řekl Wattovi, co slyšel od Greena o zabití rodiny al-Džanábí. Watt poté oslovil Bryana Howarda, který vše potvrdil. Ani Yribe, ani Howard neplánovali o zločinu hovořit s vojenským velením.
Watt cítil povinnost událost nahlásit, ale zpočátku se obával odvety od svých spolubojovníků. Poté, co zavolal svému otci, armádnímu veteránovi, se rozhodl o zločinu říct nadřízeným. Watt si poté promluvil s poddůstojníkem ve své četě, seržantem Johnem Diemem. Watt Diemovi důvěřoval – řekl mu, že ví, že byl spáchán hrozný zločin, a požádal ho o radu, protože se obával odvety, pokud by ho nahlásil. Diem Wattovi řekl, aby byl opatrný, ale zároveň dodal, že jako čestný voják má povinnost nahlásit zločin příslušným orgánům. Oba muži nedůvěřovali svému velení, že je ochrání, pokud by nahlásili válečný zločin. Kolem 20. června 2006 Watt zločin nahlásil a informoval Diema. O čtyři dny později se velitel praporu, podplukovník Thomas Kunk, vydal na kontrolní stanoviště, kam byli přiděleni Cortez, Barker a Spielman. Kunk se jich na nahlášený incident vyptával. Všichni popřeli, že by o čemkoliv věděli nebo byli zapojeni. Kunk se poté vydal na Wattovu hlídkovou základnu.
Kunk se s Wattem setkal, když byl na hlídce, a odvedl ho do malé, tmavé místnosti v zchátralé budově. Několik vojáků, včetně Yribeho, sledovalo, jak na Watta křičí, že by ho měl obvinit z podání falešného oznámení a že se snaží uniknout z armády. Kunk se Watta zeptal, proč by chtěl zničit kariéru svých spolubojovníků, a řekl mu, že jen opakuje falešné informace. Watt vysvětlil, proč incident nahlásil. Kunk ho však umlčel a řekl mu, aby se vrátil na své místo, což Watt udělal.
Watt pak sledoval, jak Kunk vypravuje svůj konvoj a odjíždí. Podle rozhovorů to byl přesně scénář, kterého se Watt obával. Byl veřejně označen za informátora a pak opuštěn. „Nedokážu vám vysvětlit, jak jsem se cítil, když jsem sledoval, jak ten konvoj odjíždí,“ vzpomínal Watt. „Myslel jsem, že jsem mrtvý muž.“ Diem, který byl na jiném kontrolním stanovišti dále po silnici, však viděl, jak konvoj opouštěl Wattovu hlídkovou základnu. Diem se Kunka zeptal, jestli si Watta vzal s sebou. Kunk odpověděl, že ne. Diem řekl: „Musíš se pro něj vrátit. Pokud ho tam necháš, zabijí ho.“