Nehoda na dole Pluto II se odehrála ve čtvrtek 3. září 1981 na dole Pluto II v Louce u Litvínova. Šlo o výbuch uvnitř hlubinného dolu, který si vyžádal 65 obětí na životech.
Popis Důl Pluto byl hlubinný hnědouhelný důl, který byl (spolu s doly Julius III, Vítězný únor, Kohinoor a S. K. Neumann) součástí koncernového podniku Doly Vítězného Února (DVÚZ) se sídlem v Záluží u Litvínova. Jeho dobývací prostor o rozloze cca 800 ha probíhal pod katastry obcí Louka, Horní Litvínov, Dolní Litvínov, Lom u Mostu, Mariánské Radčice a Růžodol. Uhelná sloj o mocnosti 24 až 30 m ležela cca 230 m pod povrchem.
Důl Pluto byl otevřen v roce 1888, po II. světové válce byl modernizován a v roce 1962 byl otevřen nově vyhloubený důl Pluto II., původní dílo bylo ponecháno jako vtažná jáma B s původní technologií včetně pohonu parostrojem. V období VI. pětiletky (1975–80) se zde vytěžilo kolem 785 tisíc tun uhlí ročně, ale s klesající tendencí. I proto se již v té době budoval překop do blízkého dolu Kohinoor II., který měl v budoucnu sloužit jako hlavní jáma. V roce 1981 byly v provozu dva těžební úseky s pěti raženými chodbami a osmi komorovými poruby, přičemž šlo o dvě komorové lávky s různou hloubkou pod stropem sloje. Důl byl z hlediska bezpečnosti zařazen mezi neplynující doly (bez měřitelných výronů metanu apod.), zato s ohrožením výbuchem uhelného prachu, pro který bylo přikázáno pravidelné zkrápění vodou, aby nevznikla výbušná koncentrace prachu v ovzduší. Z téhož důvodu byly vybudovány i vodní protivýbuchové uzávěry. Výdušná jáma V. byla osazena ventilátory o minutovém objemu tahu 3330+4400 m3, které odvětrávaly celý komplex Pluto jako jednu větřní oblast, pod zemí rozdělenou na tři samostatná větřní oddělení se čtveřicí oddílových ventilátorů a jedním chladičem důlních větrů. Na výstupu byly umístěny analyzátory UNOR pro kontrolu koncentrace metanu a kysličníku uhelnatého.
Průběh Počátkem září 1981 byly v provozu I. a IV. těžební úsek důlního díla. V úterý 1. září se v jednom komorovém porubu objevil zápar, který se nedařilo plně zlikvidovat. Ve čtvrtek 3. září se při ranní směně objevily dva další zápary, které stihla zlikvidovat ještě tato směna. V rámci stále nedokončení likvidace úterního záparu zde byly nařízeny nepřetržité likvidační práce a prostorové uzavření této části díla. Na odpolední směně bylo v podzemí 14 pracovníků pomocných provozů (čerpadla, doprava, údržba, technický dozor apod.) a 91 horníků, do kterých se počítají i dvě čety záchranářů pracujících na prostorovém uzávěru před záparem. Ten měli provést formou řízeného závalu, pro který byly vyvrtány a osazeny nálože.
V 15.33 byl na povrchu dolu Pluto II zaznamenán silný výbuch se zachvěním země, nad těžní věží se vzápětí objevil zhruba patnáctimetrový sloup zvířeného prachu. Následovaly ještě tři slabší výbuchy. Tím byla poškozena nejen těžní věž Pluto II a ohlubeň výdušné jámy V., ale zejména podzemní rozvody požární vody, silové elektřiny, telefonu, signalizace a dalších zařízení, v důsledku čehož bylo prakticky přerušeno nejen fyzické i komunikační spojení povrchu s podzemím, ale i nucené větrání dolu. Inspekční technik se v 15.34 neúspěšně pokusil odvolat pracovníky z podzemí, pro nefunkčnost podzemního telefonu pak v 15.34 svolal plnou výjezdovou hotovost záchranářů z HBZS Most a služba rychlé lékařské pomoci. První výjezd se na místo dostavil v 15.57.
Původní jáma Pluto, nyní označená jako jáma B, zůstala nepoškozena. Její pohonný parní stroj byl uveden do provozu a v 16.05 sfárala dolů první záchranářská četa. V 16.15 bylo z náraziště jámy B ohlášeno prvních 16 horníků, kteří byli vzápětí evakuováni. V 16:45 sfárala druhá, zesílená záchranářská četa. V 16.50 na povrchu země stanulo dalších 13 zachráněných pracovníků a byl vynesen první zemřelý. Od 17. hodiny obě záchranářské čety, vybavené dýchacími přístroji, postupovaly po lokomotivní chodbě, likvidovaly místní drobné požáry a nalézaly první oběti. Třetí průzkumná četa sfárala v 18.00, v 18.46 vyfárali dva záchranáři druhé čety, aby podali zprávu o stavu v podzemí: postup čet je vysoce obtížný, potýkají se s viditelností v řádu metrů, musejí pracovat v dýchacích přístrojích, chodby jsou poškozeny místními destrukcemi výztuže i dopravníků s následnými drobnými závaly, objevují se lokální požáry a zápary, které lze likvidovat jen pomocí ručních hasicích přístrojů atd.
V 19.32 vyfárala většina záchranářů první a druhé čety, ve 20.15 vyfáral záchranář třetí čety s dalším nalezeným přeživším. Čtvrtá, pátá a šestá četa fáraly ve 20.15 až 21.00 a vyfáraly 2:40 až 4:35 ráno. Tím byly prozkoumány všechny prostory I. těžebního úseku. Od 20.40 sfáraly sedmá a osmá četa k postupu do IV. úseku, následovány dvěma dalšími četami ještě téhož dne a 24 četami od půlnoci do rána – všichni zprůchodňovali cesty, opravovali výztuže a vyprošťovali nalezené zemřelé i přeživší. Četa, která sfárala ve 4.30, pak při průzkumu nalezla i jak jednu živou osobu, tak i čtyři mrtvé kolegy-záchranáře. Během těchto prací bylo nalezeno celkem 39 mrtvých, během soboty 4. září jich bylo 26 vyvezeno z jámy. V průběhu odpolední a noční směny tak bylo na průzkumné, zabezpečovací a záchranné práce nasazeno celkem 31 čet, v ranní směně dalších 18 čet.
Na pracovištích I. úseku byly následky relativně mírné, ostatně většina zachráněných pocházela právě odsud – v souvislosti s tlakovou vlnou neutrpěli vážnější zranění. Nalezené oběti většinou zahynuly následkem nedýchatelné atmosféry (málo kyslíku, vysoký podíl jedovatého kysličníku uhelnatého a nedýchatelného kysličníku uhličitého).. Řadu drobných požárů, ať už uhlí nebo dřevěného obložení ocelových výztuží, se podařilo záchranářům zlikvidovat na místě ručními hasicími přístroji (protipožární vodovod měl zničený přívod). V jednom úseku však bylo zjištěno silné zakouření a nemožnost uhasit požár – protože zároveň nefungovalo nucené větrání, bylo jako jediné možné řešení zvoleno uzavření úseku hrázemi bez průzkumu, zda se uvnitř nenachází někdo živý – při tehdejším stavu poznání a techniky to byl jediný přijatelný a dostatečně bezpečný způsob likvidace požáru i přesto, že za hrází zůstalo cca 33 tisíc krychlových metrů vzduchu s relativním dostatkem kyslíku pro požár. V tu chvíli bylo pohřešováno 38 horníků, kteří se nacházeli až za místem stavby hrází – pravděpodobnost, že by v této oblasti někdo přežil, však byla minimální. Po vyčištění přístupových cest byly hráze opět postupně otevírány s použitím protipožární inertizace.
Až 11. prosince 1981 bylo objeveno tělo posledního zemřelého horníka.
Následky Při výbuchu a při záchranných pracích zemřelo 65 lidí v podzemí (54 horníků ze směny a 11 členů záchranných týmů), většina z nich na následky tlakové vlny a nedýchatelného vzduchu. Kromě zmíněných mrtvých si katastrofa vyžádala 13 těžce a 15 lehce zraněných. Pouze 12 pracovníkům se tedy podařilo nehodu přežít bez újmy. Řada přeživších si však do budoucího života odnesla trvalé duševní problémy, někteří horníci a záchranáři se již do práce v podzemí nikdy nevrátili.
Výbuchem bylo postiženo celkem asi 5 kilometrů podzemních chodeb. Materiální škody na dolu byly odhadnuty na 50 milionů Kčs. V roce 1982 byla těžba v dole Pluto II obnovena, ale ve výrazně menším rozsahu. V roce 1983 byl důl oficiálně uzavřen, jeho povrchová část postupně zlikvidována a srovnána se zemí. Podzemní část byla propojena s dolem Kohinoor II a kombajnována odsud, těžba byla definitivně ukončena v roce 1995.
Vyšetřování Kniha závad, která je povinnou součástí každého pracoviště, se ztratila a nikdy nebyla nalezena. Analýza neštěstí byla ztížena tím, že pro kriminalisty šlo o vyšetřování zcela nového typu, teprve se učili postupy a museli být vycvičeni pro pobyt v podzemí, včetně chování v prostorech s nedýchatelnou atmosférou apod.
Policejní, hasičská a znalecká práce trvala přibližně pět let – z toho téměř půl roku zabralo sbírání důkazů, stop a poznatků v podzemí, následný rok a půl zabrala práce znalců z oboru zdravotnictví, geologie, bezpečnosti práce atd. Kriminalisté dospěli k celkem jednoznačnému závěru, že příčinou neštěstí bylo dlouhodobé úmyslné zanedbávání bezpečnostních a technických předpisů, tolerance takového chování, popřípadě dokonce jeho vymáhání z důvodu zvýšení výkonnosti dolu na úkor snížené bezpečnosti práce – šlo zejména o opomíjené nebo nedostatečné zkrápění uhelného prachu. Bezprostřední příčinou pak bylo to, že horníci ve snaze o co největší výnos (a v rozporu s technologickými postupy) vyrubali nadlimitně velkou těžební komoru, jejíž strop se částečně zřítil a zapůsobil jako píst, který skrz přilehlé chodby způsobil tlakovou vlnu. Tím se v nich zvířil nedbale zkrápěný uhelný prach na výbušnou koncentraci. Bohorovnost vedení dolu přitom šla tak daleko, že už v průběhu záchranných prací se snažil nařizovat další těžbu kvůli splnění plánu.Hrady.cz: Důl Pluto II., autor Martin Prudký
Spisový materiál obsahoval cca 10 tisíc stran textu a 20 tisíc stran další důkazní dokumentace. Vyšetřovatelé za viníky označili jednak vedoucí pracovníky samotného dolu Pluto II, jednak vrcholový management koncernového podniku Dolů Vítězného února (DVÚZ), jednak odpovědné pracovníky dohlížejícího Okresního báňského úřadu v Mostě (OBÚ). Celkem shledali spoluodpovědnost u 11 osob, které okresní prokurátor v Mostě Miloslav Holubec navrhl obžalovat z trestného činu obecného ohrožení s trestní sazbou 3 až 10 let odnětí svobody.
Vzhledem k rozsahu neštěstí se věcí zabývaly orgány činné v trestním řízení na nejvyšší úrovni. Se závěry kriminalistů a okresního prokurátora se ztotožnili krajský prokurátor v Ústí nad Labem Jaroslav Čech i generální prokurátor ČSR Jaroslav Krupauer. Posledně jmenovaný 9. června 1986 navrhl nadřízenému generálnímu prokurátorovi (GP) ČSSR podání obžaloby na 11 osob z řad DVÚZ a OBÚ. Do věci se však vzápětí vložila Státní bezpečnost, konkrétně Správa pro ochranu ekonomiky ČSSR, jejíž pracovníci začali zpochybňovat odbornost práce kriminálky i odborných znalců, a to i za použití osobně kompromitujících materiálů. Šlo zjevně o politický zásah z ÚV KSČ, aby nemohli být potrestáni vedoucí pracovníci, kteří plnili stranické a státní úkoly ve snaze přeplnit hospodářské výsledky ve prospěch XVI. sjezdu KSČ, přestože tato činnost vedla ke smrti 65 osob. Okresní, krajský i republikový prokurátor však nadále čekali na pokyn generálního prokurátora k podání obžaloby.
Generální prokurátor ČSSR však v roce 1988 náhle zemřel a jeho agendu převzal nově jmenovaný generální prokurátor ČSSR, generál Sboru národní bezpečnosti Ján Pješčak. Ten se plně přihlásil k politickému podřízení prokuratury pod vedoucí úlohu KSČ a dne 7. června 1988 napsal oficiální dopis generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi, ve kterém zpochybňuje závěry svých podřízených a aktivně navrhuje zastavil trestní stíhání všech 11 osob z řad managementu DVÚZ i OBÚ. Návrh takového usnesení o zastavení trestního stíhání dne 8. července 1988 projednal i Severočeský krajský výbor KSČ, který s ním vyslovil souhlas (souběžně s tím odsouhlasil i program preventivních opatření proti vzniku podobných nehod). Dne 17. července 1988 sdělil vedoucí odboru GP ČSSR Milan Fišer krajskému prokurátorovi, že zastavení trestního stíhání bylo odsouhlaseno. Krajský prokurátor Čech byl tímto usnesením vázán, nicméně nelze vyloučit, že se ho snažil zvrátit – využil maximální možnou lhůtu 6 týdnů, než 31. srpna 1988 vydal usnesení: „Trestní stíhání všech 11 obviněných se zastavuje, protože nebylo prokázáno, že skutek spáchali obvinění. Výsledky vyšetřování odůvodňují závěr, že skutek, pro který byli obvinění stíháni, je trestným činem. Avšak vzhledem k tomu, že ani po provedení všech dosažitelných důkazů nebyla jednoznačně prokázána příčinná souvislost mezi jednáním obviněných a nastalým následkem, zůstaly pochybnosti o jejich zavinění.“
Dodatečné vyšetřování