Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante).

II. zpěv Pekla se taktéž odehrává v temném lese 8. dubna 1300 večer (na Velký pátek), případně podle jiné interpretace 25. března 1300 (na výročí Kristova Vtělení).

Rozbor zpěvu

Dantovy pochybnosti (v. 1–42) náhled|Snáší se večer na počátku cesty, ilustrace Gustava Dorého Po noci a dni, jež strávil mezi lesem a úbočím pahorku, se poutník Dante za soumraku chystá vydat na cestu záhrobím. Všichni pozemští tvorové odpočívají, jen Dante se připravuje na tvrdý zápas, který možná i přesahuje jeho síly. Chystá se k cestě, jež je zároveň tělesná i duchovní; celá Božská komedie je totiž líčena jako cesta obrácení, postupného zproštění hříchu v pekle, očisty v očistci a blaženosti v ráji.

II. zpěv představuje úvod celého oddílu Peklo. Proto Dante vzývá Múzy, aby s jejich pomocí směl věrně a beze lží vylíčit vše, co spatřil. Tím se má prokázat vznešenost jeho mysli a ducha.

Úvaha o velikosti vlastní mysli vede Danta k zamyšlení nad vlastní ctností: prosí Vergilia, aby posoudil, je-li toho dostatečně „mocen“, dříve než se vydají na vznešenou pouť.

Zkušenost se záhrobím měli ještě zaživa i jiní smrtelníci: Aeneas sestoupil do podsvětí smyslově, tedy v těle, doprovázen Sibylou: Bůh („protivník všeho zla“) mu to dovolil s ohledem na vznešený úkol, který je Aeneovi předurčen — totiž založení města Říma, hlavy světa a sídla apoštolské církve („svatého místa, kde sídlí nástupce velkého Petra“); proto Aeneova cesta nebyla ničím nepřístojným. „Nádoba vyvolení“ čili svatý Pavel (podle Druhého listu Korintským, kde Apoštol praví, že byl vynesen až do třetího nebe) dostal od Boha za úkol přinést útěchu křesťanské víře v jejích počátcích.

Dante se proto ani ve vlastních očích, ani v očích druhých lidí necítí být hoden takového úkolu a bojí se, aby nevykročil na cestu pošetilou či přímo šílenou; vyzývá Vergilia, aby projevil svou „moudrost“ a porozuměl mu lépe, než se Dante dovede vyjádřit sám. Tak se na temném svahu stává z Danta kdosi, kdo „nechce, co dřív chtěl“: nové myšlenky mu berou odvahu k započatému činu a Dante lituje ukvapeného souhlasu.

Vergiliova útěcha a pomoc tří paní (v. 43–126) náhled|Priamo della Quercia, ilustrace ke zpěvu II náhled|Setkání s Beatricí, ilustrace Paula Gustava Dorého Vergilius odpovídá bez zaváhání: Dantovu duši zraňuje malomyslnost, jež mnohdy odvádí lidi od počestných činů, podobně jako se zvíře leká pouhého stínu. Aby Danta strachu zbavil, vysvětlí mu, proč za ním přišel a co se dozvěděl ve chvíli, kdy se o něj poprvé začal obávat.

Následuje dějová analepse: Vergilius vypráví, co se odehrálo, zatímco byl Dante ztracen v lese, jak to již vylíčil I. zpěv. Vergilius se nacházel „mezi zadržovanými“ v Limbu, když vtom ho zavolala „blažená a krásná“ paní, v níž si čtenář domyslí postavu Beatrice.

Beatrice, paní s očima nad hvězdy jasnějšíma, k němu promluvila tichým a laskavým andělským hlasem: prosí Vergilia, aby pomohl jejímu příteli Dantovi, který zbloudil v pustině a hrozí mu, že bude navždy ztracen, pokud mu někdo nepřijde včas na pomoc. Vergilius má Danta povzbudit svou výmluvností; samotná Beatrice přichází z míst, kam se nyní — poháněna láskou — touží vrátit.

Vergilius jí nadšeně odpovídá a nazývá ji „paní jediné ctnosti“, díky níž lidský rod převyšuje ostatní, co je obsaženo v sublunární sféře; ptá se jí jen, proč neměla strach sestoupit do středu vesmíru (podle tehdejšího geocentrického obrazu světa uprostřed Země, tedy tam, kde se podle církevních otců rozkládalo peklo, nejvzdálenější místo od Boha).

Beatrice stručně odpovídá, že se pekelných plamenů bát nemusí, jelikož ty jí jakožto bytosti stvořené od Boha nemohou ublížit. Vypráví, jak se nad Dantovým soužením slitovala vznešená paní v nebi (patrně Panna Maria) a požádala svatou Lucii, ať se svého věrného ctitele ujme; Lucie se pak obrátila přímo na Beatrici, usazenou po boku Ráchel, se slovy, že Dante, který ji kdysi tolik miloval, bojuje o život. Beatrice proto sestoupila ze svého blaženého nebeského místa, rozhodnutá spolehnout se na Vergiliovu výmluvnost.

Vergilius líčí, jak se po tomto dojemném rozhovoru se slzami v očích ihned vydal za Dantem a odehnal ho od vlčice, jež mu zahrazovala kratší cestu k pahorku. Žádá Danta o vysvětlení, proč vlastně ještě otálí a proč v jeho srdci vládne taková malomyslnost, když se o něj přitom u nebeského dvora starají tři blahoslavené paní a Vergiliova řeč mu slibuje tolik dobrého.

Dantova cesta do zásvětí se tedy rovněž včleňuje do plánu Prozřetelnosti — podobně jako cesty Aenea a svatého Pavla. Protože ji chce Bůh, není jen osobním vítězstvím či osobní volbou, ale ve svém obecném smyslu se stává cestou celého lidstva za mírem a spravedlností.

Tři paní pravděpodobně představují tři fáze milosti: „milost předchůdnou“ (Panna Maria), „milost osvěcující“ (svatá Lucie) a „milost účinnou“ (Beatrice).Antologia della Divina Commedia, ed. Pietro Cataldi a Romano Luperini, Le Monnier, Firenze, 1992, s. 24.

Dante znovu nabývá jistoty (v. 127–142) náhled|Baccio Baldini: Vergilius uprostřed ukazuje Dantovi Beatrici v nebi Posílen Vergiliovými slovy Dante okřeje jako kvítka skláněná nočním mrazem, jež se napřímí, jakmile je znovu zahřeje slunce. Děkuje „soucitné“ Beatrici i „laskavému“ Vergiliovi a prohlašuje, že je (jak byl ostatně rozhodnut již předtím) připraven ho následovat při nesnadné cestě: vůle jednoho a druhého teď splývají ve vůl jedinou a Dante se ztotožňuje s Vergiliem jako svým vůdcem, pánem a učitelem.

Dante se vydává na cestu a vchází na stezku divokou a strmou.

Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):

Již hnědnul vzduch a den se k sklonu chýlil, tma dovolila tvorům spočinouti od mdloby jich; já jediný jsem pílil

Se připravit, bych boj moh’ podniknouti i s cestou též i se soucitem; boje, jež věrně sdělí duch muj z této pouti.

Odkazy

Reference

Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro

Externí odkazy

Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project

02