Podrobnější informace naleznete v článku Peklo (Dante). náhled|Minós podle Gustava Dorého

Dějištěm V. zpěvu Pekla je druhý podsvětní kruh, kde jsou trestáni smilníci. Děj se odehrává v noci z 8. na 9. dubna 1300 (na Bílou sobotu), respektive podle jiné interpretace v noci z 25. na 26. března 1300.

V. zpěv tvoří uzavřený, kompaktní celek: popisuje druhý pekelný kruh od chvíle, kdy do něj Dante s Vergiliem sestoupí, až po chvíli, kdy se s jeho dušemi rozloučí.

Rozbor zpěvu

Druhý kruh, Minós (v. 1–24) náhled|Ilustrace k první části V. zpěvu, Priamo della Quercia (15. století) Dante a Vergilius sestoupí do druhého kruhu. Ten je oproti prvnímu (tj. limbu) užší (celé peklo má podobu trychtýře se soustřednými kruhy) a mnohem bolestnější: zatracenci tu skučí jako zvířata.

Sídlí zde strašlivý pekelný soudce Minós (tato role mu náleží už od Homéra). Se vzteklým vrčením soudí zatracence, kteří před něj po jednom předstupují, a tím, kolikrát si ovine ocas kolem těla, stanovuje, do kolikátého kruhu má daný hříšník padnout. Zatracenci puzení božskou silou se před ním doznávají ke všem svým vinám a Minós jako „veliký znalec hříchů“ rozhoduje o jejich údělu.

Když soudce spatří Danta, zarazí se a varovně ho osloví: vstoupit do pekla je nebezpečně snadné! Radí poutníkovi nedůvěřovat svému průvodci a nenechat se zmýlit šíří pekelné brány. Vergilius se ihned nato ujme slova, a stejně jako si již počínal vůči Chárónovi, napomene Mínóa zcela shodnými slovy, ať nebrání cestě, o níž rozhodla nebesa: „Vuolsi così colà dove si puote / ciò che si vuole, e più non dimandare“ (Takto to chtějí tam, kde cokoli se chce, aby se stalo, to se také může stát — a víc se na nic neptej!).

Ačkoli je Minós vylíčen groteskně a obludně, v jeho slovech je patrná královská důstojnost: zatímco Chárónově reakci na Vergiliova ostrá slova Dante věnoval celou tercínu, Minós se vytratí ze scény bez jediné zmínky — je pojat jako čirý služebník božské vůle.

Chlípníci (v. 25–72) náhled|Joseph Anton Koch, Setkání Danta a Vergilia s dušemi smilníků a s Paolem a Francescou, 1823 náhled|„Královna Semiramis“, symbolistní obraz Cesara Saccaggiho; chlípnost zde symbolizuje dravá šelma zkrocená královnou. Po Minóovi se Dante poprvé ocitá tváří v tvář skutečným zatracencům. V temné prostoře druhého kruhu se rozléhá pláč a hučí tu vítr jako mořská bouře způsobovaná svářejícími se vichry; tato pekelná bouře se však nikdy neutiší a strhává odsouzené duše zvláště v tu chvíli, kdy dorazí k sesuvu na okraji propasti. Před propastí sílí křik, nářek a bezmocné klení. Dante ihned pochopí, o jaké hříšníky jde: jsou to „hříšníci tělesní, kteří rozum podřizují žádosti“ — tedy smilníci, u nichž chlípný pud získal navrch nad rozumem.Steno Vazzana, Hříchy a zásluhy v Božské komedii. Dantovo contrapasso, přel. Martin Pokorný, Praha: Herrmann & synové, 2025, s. 31–34.Peter Dronke, „Francesca a Heloisa (V. zpěv Pekla)“, in: Dantova Komedie: obrazy a kontexty, přel. Martin Pokorný, Praha: Malvern, 2021, s. 179–205.

Následují dvě přirovnání ze světa ptáků: duše, hnané větrem sem tam, nahoru a dolů, v naději na alespoň chvilkovou úlevu, připomínají jednou neuspořádaná, ale soudržná hejna táhnoucí na zimu do teplých krajin, jindy jeřáby letící v řadě. Dante Vergilia žádá o vysvětlení.

Vergilius mu vyhoví a začíná vyjmenovávat duše proslulé svou nezřízeností: Semiramis v zemi, které vládla, zavedla zákon, jenž všem dovoloval volně se oddávat žádostem, tak aby sama nebyla haněna za svou nevázanost; Dante ji označuje i za manželku a nástupkyni Ninovu a panovnici v zemi, jíž dnes vládne sultán, totiž v Babylonii. (Jde o omyl v důsledku toho, že v Dantově době sultán vládl v egyptské Babylónii.) Dido, postava z Vergiliovy Aeneidy, kterou básník taktně nejmenuje a užívá opisu: porušila slib věrnosti Sícheovu popelu a zabila se z lásky k Aeneovi. „Chlípná“ Kleopatra. Helena Trójská, kvůli níž vzešlo tolik zla. „Veliký Achilles“, který bojoval pro lásku (neboť podle středověké legendy se zamiloval do Polyxeny, dcery Priamovy, a kvůli té lásce se dal vlákat do léčky, v níž byl zrádně zabit; též srov. Ovidiovy Proměny). Paris. Tristan.

Francesca a Paolo (v. 73–142) náhled|Smilníci, jak si je představoval William Blake Dantovu pozornost následně upoutají dvě duše, které se pohybují v zástupu, ale na rozdíl od ostatních letí těsně u sebe a působí dojmem, že se lehce vznášejí. Dante proto prosí Vergilia o svolení promluvit s nimi. Vergilius souhlasí a radí mu, ať je osloví, až je vítr přinese blíž.

Dante na ně zvolá: „Vy trýzněné duše, přijďte s námi promluvit, nebrání-li vám v tom Jiný“ (totiž Bůh). Oslovené duše se vydělí ze zástupu těch, kdo zemřeli pro lásku, jako dvě holubice, jež společně vzlétají k hnízdu.

Jde o duše Paola Malatesty a Francesky z Rimini, kteří se nechali strhnout vášní, načež je přistihl a zrádně zavraždil Paolův bratr a Francesčin manžel Gianciotto Malatesta.

Setkání s Paolem a Francescou je vůbec první epizodou celé básně, v níž Dante hovoří se skutečným zatracencem (nepočítáme-li básníky z limbu), a zároveň tu poprvé v celé Komedii líčí osobu ze své současnosti — v souladu se zásadou, kterou později zformuluje v Ráji (Rj XXVII): je lepší vzpomínat duše obecně známé, neboť to na čtenáře působí přesvědčivěji.

Celou epizodou prostupuje motiv soucitu (pietà): dojemný soucit pociťují oba zatracenci, když jsou osloveni (Francesca dokonce vyjadřuje paradoxní přání modlit se za Danta, ač je to hlas z pekla), a je patrný z Dantova rozjímání po prvním Francesčině vyznání, kdy se odmlčí, a nakonec vrcholný okamžik, kdy básník omdlévá „lítostí, jako by umíral“.

Dante je proto při líčení dvojice milenců velmi shovívavý: nevykresluje je s nesmlouvavou přísností či pohrdáním (jako je krátce předtím chladně vylíčena Semiramis), nýbrž naznačuje polehčující okolnosti, byť v rovině čistě lidské (nezpochybňuje závažnost hříchu jako takového, neboť jeho náboženské přesvědčení zůstává neochvějné). Francesca tak vyznívá jako bytost ušlechtilá ve smyslu dvorských, „kurtoazních“ způsobů. Její slova vyjadřují teorii dvorské lásky, jak byla poprvé zformulována ve spisu Andrey Cappellana a jak ji zčásti převzali stilnovisté: láska se rodí v ušlechtilém srdcí, povstává z krásy a má neodolatelnou sílu. V tomto zpěvu však básník Dante, směřující k čistě křesťanskému pojetí ctnostné lásky, tuto dvorskou a stilnovistickou tradici překračuje, neboť takto pojatá láska nevede k mravní obrodě, nýbrž ke zatemnění rozumu a k hříchu.

Ukázka textu Úvodní tercíny zpěvu v překladu Jaroslava Vrchlického (1897; dílo je volné, PD):

Z prvního kruhu pouť se v druhý sklání, jenž duším chystá více utrpení, na menším místě trudů víc a lkání.

Tam Minos hrozně stojí, zuby cení, hned u vchodu se po vší vině pídí a soudí podle chvostu otočení.

Odkazy Reference

Související články Božská komedie Dante Alighieri Publius Vergilius Maro

Externí odkazy

Komentáře k Božské komedii na Dartmouth Dante Project

05