Gaius Julius Caesar (12.Ottův slovník naučný/13. července 100 př. n. l. – 15. března 44 př. n. l. Řím) byl vojevůdce, politik a jeden z nejmocnějších mužů antické historie. Sehrál klíčovou roli v procesu zániku římské republiky a její transformace v císařství.
Z jeho jména pochází titul caesar a odvozené císař (rusky car, německy Kaiser, dánsky kejser, polsky cesarz aj.), kterým ale sám Caesar nebyl; prvním římským císařem se stal až jeho prasynovec a adoptivní syn Augustus (vládnoucí v letech 27 př. n. l. – 14 n. l.). (Starořímská výslovnost byla [kaisar]; dnešní výslovnost [cézar] pochází až z pozdní antiky či raného středověku.Lucie Pultrová, O výslovnosti klasické latiny, , 21.04.2009)
Jako stoupenec politické frakce populárů vytvořil spolu s Marcem Liciniem Crassem a Gnaeem Pompeiem Magnem tzv. první triumvirát, který po několik let dominoval římské politice. Caesarovy výboje v Galii rozšířily římskou moc hluboko na sever. Caesar dále jako první Říman pronikl do Británie a za řeku Rýn. Rozpad triumvirátu po smrti Crassa přivedl Caesara do konfliktu s Pompeiem podporovaným římským senátem. Překročením řeky Rubikonu v roce 49 př. n. l. zahájil Caesar občanskou válku, na jejímž konci se stal jediným a nesporným vládcem celého římského státu.
Po uchopení moci zahájil rozsáhlé reformy římské společnosti a vlády. Rovněž byl zvolen doživotním diktátorem. Tím však podnítil Marca Junia Bruta a řadu dalších římských senátorů, aby ho o březnových idách roku 44 př. n. l. v senátu zavraždili. Strůjci tohoto činu doufali v obnovení republiky. Jejich akce ale vedla pouze k rozpoutání nového kola občanských válek, z něhož vyšel jako vítěz Caesarův adoptivní syn Octavianus, který poté nastolil římské císařství. V roce 42 př. n. l. byl Caesar římským senátem oficiálně prohlášen za jednoho z římských bohů.
Mnohé z Caesarova života je nám známo z jeho vlastních Zápisků (Commentarii), které sepsal ze svých vojenských tažení. Mezi další soudobé prameny náleží také dochované dopisy a projevy Caesarova politického soupeře Cicerona, historické dílo Sallustia či Catullovy básně. Další podrobnosti o Caesarově životě byly zachyceny pozdějšími historiky – Appiánem, Suetoniem, Plútarchem, Cassiem Dionem a Strabónem.
Život
Neklidné mládí Caesar se narodil v roce 100 př. n. l. (případně o dva roky dříve) v patricijské rodině náležející k rodu Juliů, který odvozoval svůj původ od Jula, syna trójského hrdiny Aenea, jenž byl synem bohyně Venuše. Navzdory svému aristokratickému a patricijskému původu nepatřila caesarská frakce Juliů mezi zvláště vlivné rodiny. Caesarův otec, Gaius Julius Caesar starší, dosáhl pouze hodnosti praetora, třebaže jeho švagrem byl Gaius Marius. Jeho matka, Aurelia Cotta, pocházela z mocnější rodiny, jež dala republice řadu konzulů. Caesar měl dvě sestry, obě pojmenované Julia. O jeho dětství toho není mnoho známo, jelikož počáteční kapitoly jeho životopisů od Suetonia a Plútarcha byly ztraceny.
Doba Caesarova vyrůstání byla obdobím zmatků v římských dějinách. V letech 91 až 88 př. n. l. probíhala spojenecká válka mezi Římem a jeho italskými spojenci žádajícími římské občanství. Takřka současně ohrožoval pontský král Mithridatés římské provincie na východě. Římská politická scéna byla rozpolcena mezi znepřátelené frakce „šlechtických“ optimátů (optimates) a „lidových“ populárů (populares), přičemž Caesarův strýc Marius byl vůdcem populárů. Lucius Cornelius Sulla, někdejší Mariův legát z války proti Jugurthovi, stál v čele optimátů. Oba se vyznamenali během spojenecké války a oba nyní žádali velení ve válce proti Mithridatovi. To bylo sice přiřčeno Sullovi, když ale opustil Řím, aby se ujal velení, byl na jeho místo dosazen Marius. Nato Sulla vytáhl s legiemi proti Římu. Marius byl přinucen odejít do vyhnanství, avšak po Sullově odchodu na východ se vrátil zpět a spolu se svým spojencem Luciem Corneliem Cinnou se zmocnil vlády v Římě. Sulla byl prohlášen za veřejného nepřítele a jeho stoupenci byli zmasakrováni. Marius již krátce poté v roce 86 př. n. l. zemřel, populárové přesto nadále zůstávali u moci.
V roce 85 př. n. l. Caesarův otec náhle zemřel a Caesar se tak ve věku šestnácti let stal hlavou rodiny. V následujícím roce se oženil s Cinnovou dcerou Cornelií, když ještě předtím zrušil zasnoubení s Cossutií, dívkou z bohaté jezdecké rodiny. Ve stejném roce byl určen za Jovova velekněze (flamen Dialis). Caesarův předchůdce padl za oběť Mariovým stoupencům.
Poté, co Sulla přiměl Mithridata k uzavření míru, obrátil se proti populárům. Po rychlém tažení Itálií porazil v listopadu roku 82 př. n. l. mariovce v bitvě u Collinské brány, čímž ukončil jejich vládu. Sám se obdařil starodávnou funkcí diktátora, ovšem na rozdíl od tradičního šestiměsíčního funkčního období nebylo Sullově diktatuře stanoveno žádné časové omezení. Následovaly krvavé proskripce (seznamy nepřátel státu hodných trestu smrti) namířené proti Sullovým politickým nepřátelům, jež překonaly dokonce i Mariovy čistky. Mariovy sochy a obrazy byly zničeny, jeho ostatky byly vytaženy z hrobu a vhozeny do Tiberu. Caesar, jakožto Mariův synovec a zeť Cinny, který byl zabit již dříve během vzpoury vlastních vojáků, se nyní nacházel ve smrtelném ohrožení. Kromě kněžského úřadu byl zbaven také svého dědictví a věna své manželky, přesto se odmítl dát rozvést s Cornelií, načež byl nucen uchýlit se do ústraní. Pouze zásah ze strany rodiny jeho matky, která podporovala Sullu, a panenských kněžek vestálek mu zachránil život. Sulla mu údajně jen velmi neochotně daroval milost. Při té příležitosti prý jeho přímluvce varoval, když prozíravě prohlásil: „Vždyť v Caesarovi je skryto mnoho Mariů!“
Počátky kariéry Caesar se však nevrátil do Říma, místo toho se připojil k vojsku v Asii. Během obléhání města Mytilény byl Caesar vyslán do Bithýnie, aby požádal místního krále Níkoméda o podporu jeho flotily. Na Níkomédově dvoře strávil poté hodně času, čímž zavdal příčinu ke vzniku klepům o homosexuálním vztahu s králem, které ho měly pronásledovat až do konce jeho života. Nicméně při závěrečném útoku na Mytilénu si Caesar počínal natolik udatně a odvážně, že si vysloužil občanskou korunu (corona civica). Toto vyznamenání náleželo tomu Římanovi, jenž v bitvě zachránil život svému spoluobčanovi. Krátce se zúčastnil rovněž tažení proti pirátům v Kilíkii.
Po dvou letech samovlády se Sulla vzdal úřadu diktátora a obnovil republikánské uspořádání. Dokonce propustil i své liktory a zcela nestřežen se procházel po fóru. O dva roky později zemřel a byl mu vystrojen státní pohřeb. Když se Caesar v roce 78 př. n. l. doslechl o Sullově smrti, cítil, že už nic nebrání jeho bezpečnému návratu do Říma. Z důvodu nedostatku prostředků si pořídil skromný dům ve čtvrti Subura, jíž obývali méně majetní Římané. Jeho příchod se časově kryl s pokusem Marca Aemilia Lepida o převrat, avšak Caesar se této akce neúčastnil, jelikož postrádal důvěru v Lepidovo vedení. Raději se vydal na dráhu veřejného obhájce, přičemž vznesl neúspěšnou žalobu proti Sullovu příznivci Gnaeu Corneliu Dolabellovi. Ačkoli spor prohrál, vešel ve známost pro své výjimečné řečnické schopnosti a rovněž kvůli nelítostnému stíhání bývalých správců provincií smutně proslulých svým vydíráním a zkorumpovaností. Dokonce samotný Marcus Tullius Cicero, největší tehdejší rétor, prohlásil: „Najde se někdo, kdo ovládá lépe než Caesar schopnost mluvit?“ Aby ještě zdokonalil své řečnické umění, odcestoval Caesar v roce 75 př. n. l. na Rhodos, kde studoval filosofii a rétoriku u slavného učitele Apollónia Molóna, který dříve vyučoval i Cicerona.
V průběhu plavby Egejským mořem byl však Caesar unesen kilikickými piráty a následně byl jimi držen jako vězeň v oblasti Dodekanéského souostroví. Zajetí ho ale nijak nepřipravilo o jeho nezdolné sebevědomí. Když za něho piráti požadovali výkupné dvacet talentů zlata, naléhal na ně, aby si řekli o padesát. Po propuštění na svobodu shromáždil Caesar loďstvo, s kterým piráty pronásledoval a nakonec dopadl. Správce provincie Asie v Pergamu je odmítl popravit, jak Caesar žádal, a dal přednost jejich prodeji do otroctví. Caesar se ale pro piráty vrátil a na vlastní odpovědnost je nechal ukřižovat, jak jim ostatně slíbil během svého zajetí. Tomuto jeho slibu se tehdy piráti vysmáli. Poté pokračoval na Rhodos, brzy však byl odvolán zpět do Asie.
V Římě byl zvolen vojenským tribunem a učinil tak první krok své politické kariéry (cursus honorum). V této době zuřila v Itálii válka se Spartakem (73 až 71 př. n. l.), není ale známo jakou, pokud vůbec nějakou, úlohu v ní Caesar sehrál. Byl zvolen quaestorem pro rok 69 př. n. l. a v tomto roce pronesl smuteční řeč za svoji tetu Julii, vdovu po Mariovi. Při smutečním procesí byly neseny zakázané Mariovy obrazy, což byla od Sullova nástupu věc vskutku nevídaná. Jeho manželka Cornelia zemřela v témže roce. Caesar pak odešel sloužit do Hispánie. Podle Suetonia spatřil v Gadesu (dnešní Cádiz) sochu Alexandra Velikého, přitom si prý posteskl, že dosáhl věku, kdy Alexandrovi už ležel u nohou celý svět, zatímco on sám dosud nic nedokázal. Po návratu z Hispánie se oženil s Pompeiou, Sullovou vnučkou. Po zvolení aedilem nechal obnovit pomníky Mariových vítězství – šlo o velice kontroverzní čin, neboť moc v Římě stále drželi někdejší Sullovi straníci. Rovněž vznesl několik žalob proti občanům, kteří se obohatili na majetku proskribovaných a vynaložil velkou část peněz půjčených převážně od Crassa na veřejné práce a hry, čímž zastínil svého kolegu v úřadě Marca Calpurnia Bibula.
Caesar se dere do popředí Rok 63 př. n. l. byl pro Caesara rokem plným událostí. Nejprve přesvědčil tribuna lidu Tita Labiena, aby obžaloval Gaia Rabiria, senátora z řad optimátů, z politické vraždy tribuna Lucia Appuleia Saturnina, a aby jeho samotného určil za jednoho ze dvou soudců v řízení. Rabiria obhajovali Cicero a Quintus Hortensius, přesto byl shledán vinným z velezrady (perduellio). Zatímco Rabirius uplatňoval své právo na odvolání se k lidu, praetor Quintus Caecilius Metellus Celer dal přerušit shromáždění. Ačkoli Labienus mohl řízení odročit na další zasedání, neučinil tak a Caesar dosáhl svého cíle. Labienus zůstal důležitým spojencem Caesara po celé další desetiletí. Nedlouho poté byl Caesar zvolen do úřadu nejvyššího velekněze (pontifex maximus). Vystoupil přitom proti dvěma mocným optimátům a někdejším konzulům: Quintu Lutatiu Catulovi a Publiu Serviliu Isauricovi. Obě strany se vzájemně obviňovaly z uplácení. Ráno v den voleb řekl prý Caesar své matce, že se buď vrátí jako pontifex maximus, anebo vůbec ne. V případě neúspěchu by byl totiž kvůli svým enormním dluhům nucen odejít bojovat do provincií. Nakonec i přes lepší postavení a větší zkušenosti svých oponentů celkem jasně zvítězil.
náhled|upright=0.95|vlevo|Caesarova busta ve vídeňském Kunsthistorisches Museum Když Cicero, který byl ve stejném roce konzulem, odhalil Catilinovo spiknutí, Catulus a mnozí jiní nařkli Caesara ze zapojení do komplotu. Caesar, jenž byl právě zvolen praetorem na další rok, se zúčastnil debaty, v níž se senátoři zabývali způsobem jak se vypořádat se spiklenci. Probíhající diskuzi však nevěnoval zvláštní pozornost, neboť četl milostný dopis od Catonovy sestry Servilie. Marcus Porcius Cato, který se stal Caesarovým nesmiřitelným odpůrcem, ho přitom obvinil z udržování korespondence se spiklenci a žádal, aby inkriminované dopisy byly nahlas předčítány. Caesar snadno odolal jeho útokům a přesvědčivě se zasazoval proti trestu smrti pro spiklence. Catonova řeč se ale ukázala být rozhodující a Catilina i jeho stoupenci byli popraveni.