Erika Hníková (* 24. prosince 1976 Praha) je česká dokumentaristka, producentka a režisérka. Do povědomí vstoupila zejména svým filmovým debutem Ženy pro měny (2004).

Život a tvorba Absolvovala Katedru dokumentární tvorby pražské FAMU, přestože se k filmu dostala spíše náhodou. Již její studentské filmy dosáhly některých ocenění. Její absolventský a první celovečerní film Ženy pro měny (2004) pojednává o úskalích kosmetického průmyslu a jeho marketingových praktikách, o provázanosti s módními časopisy a o ochotě některých žen zajít pro vidinu zkrášlení svého zevnějšku daleko; dokument v roce 2004 získal Cenu diváků na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě. Její druhý dlouhometrážní dokument se jmenuje Sejdeme se v Eurocampu (2006).

Jejím dalším filmem byl v roce 2010 Nestvatbov, dokumentární film o pomalu vymírající malé vesnici na Slovensku, kde se místní starosta snaží zachránit situaci osamělých třicátníků různými způsoby. Zpracování filmu a jeho témata navazují na předchozí snímky Hníkové Ženy pro měny a Sejdeme se v Eurocampu. Film byl promítán na festivalu Berlinale v roce 2011 nebo v chorvatském Vukovaru, kde získal Cenu pro nejlepší dokument na filmovém festivalu. Dále byl nominován na Českého lva pro Nejlepší dokumentární film.

Od července 2006 do září 2007 pracovala coby šéfredaktorka časopisu Nový Prostor. V roce 2011 natočila v Afghánistánu krátkometrážní film Tři dary pro Člověka v tísni. Erika Hníková není jen dokumentaristkou, ale také žurnalistkou. Od roku 2006 do září 2007 pracovala jako šéfredaktorka časopisu Nový Prostor nebo publikovala své sloupky v časopise Respekt mezi lety 2008-2009.

V roce 2021 natočila observační dokument Každá minuta života, který pojednává rodinných životních situacích, při kterých se dostávají do povědomí otázky výchovy dětí nebo každodenní výzvy rodičovského života. Příběh sleduje mladý pár, kterému se narodí syn, který by se podle rodičů měl v budoucnu stát vrcholným sportovcem. Snímek se promítal v rámci hlavní soutěže na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech a byl oceněn Zvláštní cenou poroty.

V roce 2014 natočila pro Českou televizi dokumentární film Pět zrození, který otevřel veřejnou debatu o stavu českého porodnictví. Výrazný divácký ohlas zaznamenal také její dokumentární cyklus Navždy svoji z roku 2013, jenž sleduje páry připravující se na svatbu a zachycuje jejich očekávání i pochybnosti před vstupem do manželství.

Spolu se Zuzanou Kirchnerovou a Tomášem Bojarem se podílela na režii dokumentárního seriálu Pět statečných. Tento dokumentární seriál se zaměřuje na život lidí s lehkým mentálním postižením, kteří prožívají lásky i každodenní starosti podobně jako ostatní, avšak jejich začlenění do společnosti je často složitější.

Poslední autorská tvorba Eriky Hníkové je dokument s názvem Jasmína vrací úder z roku 2024, který sleduje příběh Jasmíny Houdek, která byla ve čtrnácti letech znásilněna a i během dospívání dokázala překonat trauma z minulosti a následně se pak stala významnou osobou v oblasti moderní sebeobraně žen a prevenci sexualizovaného násilí. Ve filmu se příběh vrací do jejího rodného Holešova, kde spolu s rodinou vzpomíná na dětství a životní momenty, které tam prožívala.

V roce 2025 se podílela jako producentka na slovenském dokumentárním seriálu Medvěd. Série se věnuje aktuální debatě kolem přemnožení chráněného medvěda hnědého. Toto téma otevírá společenskou diskusi o tom, zda je nutné populaci medvěda odstřelem a nebo naopak zůstat u ochrany tohoto druhu.

Filmografie

Reference

Externí odkazy

Kategorie:Čeští dokumentaristé Kategorie:Absolventi FAMU Kategorie:Narození 24. prosince Kategorie:Narození v roce 1976 Kategorie:Narození v Praze Kategorie:Žijící lidé Kategorie:Ženy Kategorie:České dokumentaristky