Súdán, plným názvem Súdánská republika (), je stát na severovýchodě Afriky, nacházející se na jih od Sahary částečně v oblasti Sahelu. Hraničí s Egyptem na severu; s Libyí, Čadem a Středoafrickou republikou na západě; Jižním Súdánem na jihu a s Etiopií, Eritreou a Rudým mořem na východě.
V Súdánu žije 45 milionů lidí (k roku 2021) a zaujímá celkovou rozlohu 1 886 068 kilometrů čtverečních. Do 9. července 2011, kdy se osamostatnil Jižní Súdán, byl největším státem kontinentu, nyní je třetí za Alžírskem a Demokratickou republikou Kongo.
Převládající náboženství je islám. Úředními jazyky jsou arabština a angličtina. Hlavním městem je Chartúm, který se nachází na soutoku Modrého a Bílého Nilu. Druhým největším městem je Omdurmán.
V Evropě se o území na jih od Egypta hovořilo jako o Núbii. Za první státní útvar můžeme považovat již království Kerma, jež vzniklo kolem roku 2500 př. n. l. a existovalo takřka tisíc let. Dalším významným státem bylo království Kuš (785 př. n. l. – 350). Následovala království Nobatie, Makúrie a Alodie, přičemž všechna byla křesťanská. Mezi 14. a 15. stoletím byla velká část Súdánu osídlena arabskými kočovníky, od 16. století pak začalo docházet k masivní arabizaci a islamizaci. V 19. století byl Súdán ovládnut Egyptem, roku 1898 získali vliv v oblasti Britové. V roce 1953 poskytli Súdánu samosprávu, nezávislost byla vyhlášena 1. ledna 1956. Pod vládou Džafara Nimeiryho zavedl Súdán v roce 1983 islámské právo šaría. To vyhrotilo rozpory mezi islámským severem a křesťansko-animistickým jihem a vedlo k občanské válce, jež vyvrcholila odtržením Jižního Súdánu v roce 2011. V letech 1989 až 2019 zažil Súdán vojenskou diktaturu vedenou Umarem al-Bašírem, počet jejíchž obětí se odhaduje na 400 tisíc, i kvůli etnické čistce v oblasti Dárfúru. Porušování lidských práv, pronásledování neislámských náboženství a obvinění, že Súdán je bezpečným útočištěm pro islámské teroristy, izolovala zemi od většiny mezinárodního společenství. Protesty proti diktatuře vypukly koncem roku 2018 a donutily Bašíra k rezignaci. V roce 2020 bylo zrušeno právo šaría a Súdán se stal sekulárním státem.
Mezinárodní izolace zemi ekonomicky ruinovala, nicméně má dobrou perspektivu díky značným zásobám ropy. Podle odhadu Mezinárodního měnového fondu z roku 2021 je súdánská ekonomika z hlediska hrubého domácího produktu v paritě kupní síly sedmdesátá největší na planetě, zhruba o velikosti ekonomiky bulharské či slovenské.
Súdán je členem Ligy arabských států, Africké unie, Hnutí nezúčastněných zemí, Společného trhu pro Východní a Jižní Afriku či Organizace islámské spolupráce.
Etymologie Název Súdán je odvozen od arabského bilád as-súdán, znamenající země černých lidí.Zpravodaj Vexilolog č. 88, červenec 2023
Historie Neolit začal na území Súdánu v 8. tisíciletí před naším letopočtem, kdy místní lidé přešli na usedlý způsob života v opevněných vesnicích z cihel. Během 5. tisíciletí př. n. l. vysychající krajina (rodící se Sahara) přivedla velké skupiny lidí do údolí Nilu. První kulturou byla kermská kultura, jejíž kořeny sahají k období 2500 př. n. l.
Kuš vlevo|náhled|Pyramidy v Meroe Sociální hierarchizace vyvrcholila založením státu kolem roku 1700 př. n. l., který je nazýván království Kuš. Stát ležel na soutoku Modrého a Bílého Nilu, někdy je též nazýván Starou Núbií. Byl silně provázán se starověký Egyptem, antropologické a archeologické výzkumy jasně ukázaly, že etnicky ani kulturně nebyl mezi populacemi Egypta a Kuše žádný rozdíl. Založení Kuše přímo souviselo s rozpadem egyptské Nové říše, jak je nazýváno poslední velké období starého Egypta.
Zpočátku se Kuš Egyptem inspirovala, časem ale vojensky, politicky i kulturně kdysi mocný Egypt přerostl a v 8. století před naším letopočtem král Kašta vtrhl do Egypta a ovládl ho. Jeho potomci po staletí pak vládli jako egyptští faraoni (25. dynastie, tzv. kušská), než byli poraženi a vyhnáni Asyřany. Na vrcholu své slávy dobyli Kušané četná území od Jižní Kordofánu až po Sinaj.
Faraon Pianchi se pokusil rozšířit říši na Blízký východ, ale v tom mu zabránil asyrský král Sargon II. Asyřané pak získali zálusk i na Egypt a zatlačili kušské vládce hluboko na jih. Roku 590 př. n. l. byli donuceni opustit Napatu a přesídlili do Meroe. Archeologické práce, které zde začaly roku 1902, odhalily budovy a ulice, chrám zasvěcený bohu Amonovi, paláce a přístavní hráz. Ve třech nekropolích 4 km východně od města bylo nalezeno asi 200 menších pyramid. Toto království nazývali staří Řekové Etiopie. Bylo mezi prvními civilizačními centry světa, kde se užívala technologie tavení železa. Přetrvalo až do poloviny 4. století, rok 350 je většinou uváděn jako rok jeho pádu.
Křesťanská Núbie vlevo|náhled|Makúrské nástěnné malby V 6. století povstala tři křesťanská núbijská království: Nobatie na severu, která měla hlavní město v Pachoras (Faras), centrální království Makúrie s centrem v Tungulu (stará Dongola) a Alódie na jihu, ležící v srdci starého kušského království. Ta měla hlavní město v Sobě (nyní předměstí Chartúmu). V 7. století, pravděpodobně někdy v letech 628 až 642, byla Nobatie začleněna do Makúrie. Makúrie udržovala také úzké dynastické styky s Alódií, což pravděpodobně mělo za následek dočasné sjednocení obou království do jednoho státu.
Mezi roky 639 a 641 muslimští Arabové (rášídský chalífát) dobyli Egypt na úkor Byzance. V roce 641 nebo 642 a znovu v roce 652 napadli i Núbii, ale byli odraženi. Núbijci se tak stali jedněmi z mála, kterým se během islámské expanze podařilo Araby porazit. Poté se makúrský král a Arabové dohodli na paktu o neútočení (tzv. baqt), který zahrnoval také každoroční výměnu darů, čímž byla uznána nezávislost Makúrie.
Od poloviny 8. do poloviny 11. století vrcholila politická moc a kulturní rozvoj křesťanské Núbie. V roce 747 Makúrie vtrhla do Egypta, který v té době patřil upadajícím Umajjovcům, a učinila tak znovu na počátku 60. let, kdy se její vojska natlačila až na sever.
Kultura středověkých Núbijců bývá popisována jako „afro-byzantská“, ale byla také stále více ovlivňována arabskou kulturou. Státní organizace byla extrémně centralizovaná, napodobovala byzantskou byrokracii 6. a 7. století. Umění vzkvétalo v podobě hrnčířství a zejména nástěnných maleb. Obyvatelé mluvili staronúbijštinou a vyvinuli pro ni vlastní abecedu, již postavili na bázi abecedy koptské. Současně používali řečtinu, koptštinu a arabštinu. Ženy se těšily vysokému sociálnímu postavení, měly přístup ke vzdělání, mohly vlastnit, kupovat a prodávat půdu. Je doloženo, že často obdarovávaly kostely. I královská posloupnost byla matrilineální, právoplatným dědicem byl syn královy sestry.
Od konce 11. století bylo hlavní město Makúrie Dongola na ústupu a hlavní město Alódie upadlo ve 12. století. Ve 14. a 15. století obsadily většinu Súdánu beduínské kmeny. To byl začátek definitivního pádu křesťanské Núbie. V roce 1365 občanská válka donutila makúrijský dvůr uprchnout do Dolní Núbie, zatímco Dongola byla zničena a zachvácena Araby. Poté Makúrie existovala již jen jako malé království. Po smrti posledního velkého krále Joela v roce 1484 definitivně zkolabovala. Pobřežní oblasti od jihu až po přístavní město Suakin pak byly ovládnuty Adalským sultanátem. Také na jihu připadlo království Alódia buď Arabům, nebo Fundžům (kteří se časem s Araby smísili). Spekuluje se o tom, že část alodiánské kultury přežila v podobě království Fazughli, které padlo roku 1685.
Sennar náhled|Sennarský sultán na kresbě z 19. století Fundžové založili Sennarský sultanát, který si nakonec podrobil i arabská území. Přestože Fundžové státu dominovali a nebyli původně muslimové, islamizaci nezastavili, byť byla zřejmě postupná. V roce 1523 navštívil Súdán židovský cestovatel David Reubeni a s překvapením konstatoval, že král Amara Dunqas, dříve snad pohan, je již muslimem. Fundžové však zachovaly i neislámské zvyky, jako je zbožnění panovníka nebo konzumace alkoholu, a to až do 18. století. Súdánský lidový islám si až do nedávné minulosti uchoval mnoho rituálů vycházejících z křesťanských tradic. Velkou roli sehrála též islámská mystika, tedy súfismus, podobně jako v Egyptě.
Fundžové se brzy dostali do konfliktu s Osmany, kteří okupovali Suakin kolem roku 1526. Následný osmanský pokus o obsazení hlavního sennarského města Dongoly byl však odražen v roce 1585. V průběhu 17. století dosáhl Sennarský sultanát největšího územního rozmachu. V následujícím století však začal upadat. Převrat v roce 1718 přinesl dynastickou změnu. Nová dynastie nastoupila politiku ortodoxnějšího islámu. Fundžové tak chtěli legitimizovat svou vládu nad arabskými poddanými, důsledky však byli zcela opačné: arabizace státu. Arabštině se rychle podařilo stát se dominantním jazykem centrálního říčního Súdánu a většiny Kordofánu. Další převrat v letech 1761–1762 vyústil v nadvládu Hamajů (lidu z etiopského pohraničí). Fundžští sultáni se stali pouhými loutkami hamajských regentů. Krátce poté se sultanát začal fragmentovat. Na počátku 19. století se moc panovníka v podstatě omezovala jen na Geziru.
Západně od Nilu, v Dárfúru, existoval po boku Sennarského sultanátu ještě jeden stát. Původně byl nazýván Tunjur, později Wadaj. Tunjurové byli pravděpodobně arabizovaní Berbeři. Jejich stát byl islamizován kolem roku 1660. Na počátku 18. století, v době uvadání Sennaru, se rozšířil a v roce 1785 dobyl Kordofán. Na ovládnutí celého Súdánu však neměl síly. Tím se toto území stalo připravené na ovládnutí z vnějšku, k němuž záhy též došlo.
Alíovci, mahdisté a Britové náhled|Rozsah Egyptské říše za vlády dynastie Muhammada Alího v době největšího rozkvětu Situace využil vládce Egypta Muhammad Alí (formálně podrobený Osmanům, ale stále více spíše nezávislý vůdce). V roce 1821 napadl a dobyl severní Súdán. Setkal se s minimálním odporem, s výjimkou Kordofánu. Dobývání bylo zintenzivněno synem Ibráhíma pašy, Isma'ilem, za jehož vlády byla pro Egypt získána většina současného Súdánu.
Egyptské úřady významně zlepšily súdánskou infrastrukturu (hlavně na severu), zejména pokud jde o zavlažování a produkci bavlny. Egyptští vládci zvaní chedivové však čelili stále větším problémům a vzpourám v Egyptě. Britům, kteří již dlouho zesilovali v Egyptě svůj vliv, nezbylo než Egypt v roce 1882 obsadit. Súdán byl ovšem ponechán v rukou chedivů, což mu neprospělo. Jejich špatné řízení a korupce jejich úředníků vedly k zaostávání. Většina zemědělců tehdy opustila své farmy. Ránu súdánské ekonomice zasadil i konec obchodu s otroky, vynucený Evropany.
Výsledkem hospodářské krize byl vzestup mahdistických sil, které by v dnešní terminologii šlo označit za islámské fundamentalisty. Jejich vůdce Muhammad Ahmad ibn Abd Alláh od roku 1881 až do pádu Chartúmu v lednu 1885 vedl úspěšné vojenské tažení proti osmansko-egyptské vládě. Nakonec zavedl v celém Súdánu islámské právo šaría. Jeho nástupci pak chalífát. Brzy již jejich agresivita ohrožovala i sousední Etiopii a Egypt. Egypt však uhájili Britové a z Etiopie byli mahdisté vyhnáni Italy a Belgičany. náhled|Vítězství britské armády nad vojsky súdánských mahdistů v bitvě u Omdurmánu V 90. letech 19. století se Britové rozhodli Súdán dobýt (jen čistě formálně pro egyptské chedivy). Chtěli tím vyřešit jak problém tamní fundamentalistické agresivní vlády, tak stále větší chuti Belgičanů a Francouzů na toto území. Kromě toho chtěla Británie získat kontrolu nad dolním Nilem, kvůli plánované přehradě v Asuánu. Horatio Kitchener vedl v letech 1896 až 1898 proti mahdistům vojenské tažení. To úspěšně vyvrcholilo rozhodujícím vítězstvím v bitvě u Omdurmánu 2. září 1898. Súdán se stal na půl století britskou kolonií.