Bangladéš, plným názvem Bangladéšská lidová republika, je stát v jižní Asii. Sousedí na severu, západě a východě s Indií a na jihovýchodě s Myanmarem. Na jihu má pobřeží podél Bengálského zálivu a od Bhútánu a Nepálu je oddělen úzkým Siligurským koridorem a od Číny indickým státem Sikkim na severu. Bangladéš je převážně nížinná a rovinatá země, kde panuje tropické monzunové podnebí, charakterizované velkými sezónními výkyvy srážek, vysokými teplotami a vysokou vlhkostí. Dělí se na 8 oblastí, na ploše 149 000 km² žije 171 milionů obyvatel. Je tak osmou nejlidnatější zemí světa, a nejhustěji osídlenou zemí světa s výjimkou několika mikrostátů. Hlavním a největším městem je Dháka, Čitágáon je druhé největší město a nejrušnější přístav, mezi další velká města patří Gazipur, Narayanganj, Khulaná a Rangpur. Drtivá většina obyvatel jsou Bengálci, úředním jazykem je bengálština, přes 90 % obyvatel se hlásí k islámu, 8 % k hinduismu.

Území dnešního Bangladéše bylo v dávné historii opěrným bodem mnoha buddhistických a hinduistických dynastií. Po dobytí muslimy v roce 1204 došlo v sultánském a mughalském období k přeměně regionu v jeden z nejbohatších na světě. Bitva u Palásí v roce 1757 znamenala počátek britské koloniální nadvlády na následující dvě století. Po rozdělení Britské Indie v roce 1947 se Východní Bengálsko stalo východním a nejlidnatějším křídlem nově vzniklého Pákistánského dominia a později bylo přejmenováno na Východní Pákistán. Po více než dvou desetiletích politického útlaku a systematického rasismu ze strany západopákistánské vlády došlo v roce 1971 ve Východním Pákistánu k občanské válce, která nakonec vyústila ve válku za nezávislost. Odbojové hnutí Mukti Bahini s pomocí indických sil provedlo úspěšnou ozbrojenou revoluci a za cenu genocidy se Bangladéš 16. prosince 1971 stal suverénním státem.

Po získání nezávislosti vedl zemi až do svého zavraždění v roce 1975 šejk Mudžíbur Rahmán. Prezidentství bylo později předáno Ziauru Rahmánovi, který byl sám zavražděn v roce 1981. V 80. letech 20. století vládla diktatura Husajna Muhammada Eršáda, který byl svržen při masovém povstání v roce 1990. Po demokratizaci v roce 1991 určovala politiku země další tři desetiletí „bitva begumů“ mezi Chálidou Zijáovou a Šajch Vadžídovou. Vadžídová byla svržena v masovém povstání vedeném studenty v srpnu 2024 a byla vytvořena prozatímní vláda vedená nositelem Nobelovy ceny Muhammadem Júnusem.

Bangladéš je unitární parlamentní republika založená na westminsterském systému, s prezidentem jako ceremoniální hlavou státu, zákonodárným orgánem je jednokomorové národní shromáždění. Je to ekonomicky rychle se rozvíjející rozvojová země, středně velká země s druhou největší ekonomikou v jižní Asii, v indexu lidského rozvoje zaujímá 129. místo. Bangladéš je domovem třetí největší muslimské populace na světě a udržuje třetí největší armádu v jižní Asii a je největším přispěvatelem do mírových operací Organizace spojených národů. Je domovem největšího mangrovového lesa na světě. Bangladéš má však jednu z největších uprchlických populací na světě a nadále se potýká s problémy, jako je endemická korupce, nedostatek lidských práv, politická nestabilita, přelidnění a nepříznivé dopady změny klimatu. Je zakládajícím členem Jihoasijského sdružení pro regionální spolupráci, Iniciativy Bengálského zálivu pro víceodvětvovou technickou a hospodářskou spolupráci (BIMSTEC), a je také členem Organizace islámské spolupráce, Hnutí nezúčastněných zemí, Společenství národů, Mezinárodního měnového fondu, Světové banky, Světové obchodní organizace, UNESCO a Světové zdravotnické organizace.

Etymologie Název vznikl spojením dvou základů slov. Slovo "deš" se odvozuje od slova "deś", což znamená "země" nebo "kraj". Bengálci převzali své jméno od náčelníka Banga z kmene Bangů. Bangladéš tedy znamená "země Bengálců".

Přestože se můžeme setkat s tím, že se o Bangladéši hovoří v ženském rodě, podle Ústavu pro jazyk český je jediné přípustné skloňování podle rodu mužského.

Historie

vlevo|náhled|Ruiny Mahasthangarhu Nalezené nástroje z doby kamenné naznačují, že území dnešního Bangladéše bylo osídleno lidmi již před 20 000 lety. Užití mědi je doloženo k době zhruba 2000 př. n. l. Krátce poté začalo pěstování rýže. Etnické složení bylo zformováno okolo roku 1000 př. n. l. příchodem kmene mluvícího drávidským jazykem, který se nazýval Bang. Od jména tohoto kmene jsou odvozena všechna historická označení oblasti – Vanga, Banga, Bangala, Bangal, Bengálsko i Bangladéš. Nejstaršími státními útvary v oblasti byly patrně království Gauda, o němž se píše v textu Mañjuśrīmūlakalpa, a které zřejmě existovalo ve 4. století př. n. l., snad souběžně existující království Vanga, nebo království Pundravardhana (či Pundra), o kterém se píše v Mahábháratě. Jeho existence je nejjistější, hlavním městem byl Mahasthangarh. Zbyly z něj jen ruiny, ale probíhá v něm archeologický průzkum a byl zde nalezen nejstarší nápis na území Bangladéše, pocházející ze 3. století př. n. l. Někdy v té době zaznamenali existenci oblasti i Evropané, antické zdroje hovoří o "království Gangaridai", které údajně odrazilo invazi Alexandra Velikého. Bývá ztotožňováno s královstvím Vanga, někteří archeologové se pokoušejí spojit tuto historii i s vykopávkami, jež v roce 1933 začaly u města Narsingdi. Ty jsou spojovány rovněž s městem Souanagoura, které na svou mapu světa umístil Klaudios Ptolemaios. Římští geografové umisťovali do oblasti také velký přístav, mohlo by jít o dnešní Čitágáon.

Buddhisticko-hinduistická éra vlevo|náhled|Královský znak Šašanky Od 2. století př. n. l. bylo území součástí Maurjovské říše. V té době pronikl do Bengálska buddhismus a Bengálsko dokonce sloužilo jako základna buddhistické misie na Srí Lanku. Po úpadku Maurjovské říše v 6. století získalo východní Bengálsko poprvé v historii samostatnost. Království se nazývalo Samatata, ale bylo velmi závislé na sousední Guptovské říši. Království bylo ovládnuto dynastií Varman, poté se ho podařilo ovládnout v 7. století Haršovi, který začal v oblasti budovat novou velkou říši. Krátce poté, někdy v 7. století nebo o něco později, území ovládl vládce Šašanka. Bengálská historiografie ho velmi vyzdvihuje a označuje ho za "prvního nezávislého krále Bengálska". Má být tvůrcem bengálského kalendáře. Poté se moci chopily různé lokální dynastie. Nejvýznamnější byla buddhistická dynastie Pala, která oblast ovládala poměrně dlouho, zhruba v letech 750-1150. Za její vlády se zformovala bengálština a byl postaven klášter Sómapura Mahávihára, dnes nejvýznamnější bangladéšská památka. Pobýval v něm i proslulý čínský buddhistický mnich Süan-cang.

Palu poté vystřídala hinduistická dynastie Sena. Ta ovlivnila dějiny Bengálska zcela zásadně. Svým konzervativním hinduismem a striktním vyžadováním kastovních pravidel si znepřátelila místní obyvatelstvo. Velké množství Bengálců, zejména těch zařazených do nižších kast, tak začalo rezistovat konverzemi k islámu. Někdy se proto hovoří o specifickém, egalitářském rysu bengálského islámu. Nová hinduistická dynastie, Déva, která vystřídala staré vládce, byla mnohem tolerantnější, ovšem šíření islámu se jí už zastavit nepodařilo.

Islamizace Ten se nakonec prosadil i vojensky, na počátku 13. století, především díky turko-paštúnskému generálovi Muhammadu bin Bachtijarovi Khaljimu. Ten na severu Indie povraždil tisíce buddhistů, v Bengálsku měl však lépe připravenou půdu. Zhruba na jedno století se Bengálsko stalo součástí takřka "celoindického" Dillíského sultanátu. Roku 1352 vznikl Bengálský sultanát, který se omezoval na bengálské území, což bylo pro rozvoj oblasti příznivější. Hlavním městem se stala Gauḍa (zvaná též Gaur), významným centrem byl i Sunargaon, památkou na tuto éru je Bagerhat ("město mešit"). Bengálština v novém státě byla řečí většiny obyvatel, perština se stala řečí úřední a také řečí obchodu. náhled|vlevo|Malba Lal Baghu z doby posledních let vlády Mughalů V 17. století byl ovšem stát pohlcen dalším "celoindickým" projektem, Mughalskou říší. Mughalové učinili nejdůležitějším městem Dháku. Udělali z ní hlavní město bengálské provincie. A také významné obchodní centrum. Na obchodu s mušelínem se podílela hojně komunita Arménů, ale své základny měli v Bengálsku i Portugalci (tradičně, již od roku 1528 kontrolovali Čitágáon) a nově i Nizozemci – 40 procent jejich dovozu z Asie bylo z Bengálska, v sortimentu textilu to bylo 50 procent a v hedvábí dokonce 80 procent. Významným odvětvím se stala též stavba lodí – odhaduje se, že se v Bengálsku vyrobilo v té době ročně v průměru desetkrát více lodí než v celé severní Americe. Odhaduje se též, že Bengálsko tvořilo asi polovinu hrubého domácího produktu celé říše. Část provincie zvaná Subah díky tomuto obchodu tak zbohatla, že místní lokální vládci, nawábové, se stali takřka nezávislými na centrální mughalské vládě. Stále více si také rozuměli s Evropany, s nimiž obchodovali. Památkou na mughalskou prosperitu je v Bangladéši především pevnost Lalbagh.

Mughalové pomáhali Francii během sedmileté války proti Britům. Přímým důsledkem byla bitva u Palásí, kde Britská východoindická společnost pod vedením Roberta Clivea 22. června 1757 rozhodujícím způsobem porazila bengálské vojsko a jeho francouzské spojence, a to i díky zradě Mir Džafara, vrchního velitele nawábské armády, který přeběhl k Britům za slib, že pod britskou správou bude jmenován bengálským nawábem. Britové tak ovládli Bengálsko, jako první území v Indii, a v příštích sto letech postupně i celou Indii.

Britská nadvláda vlevo|náhled|243x243pixelů|Rámmohan Ráj, otec bengálské renesance Roku 1760 se stalo Bengálsko britskou kolonií. Došlo k jakési refeudalizaci (systém zamindarů), avšak ještě závažnější bylo, že Britové podvázali "bengálský ekonomický zázrak". Ačkoli samotná Británie prožívala průmyslovou revoluci, v jí ovládnutém Bengálsku historikové rozpoznávají proces zvaný "deindustrializace Bengálska". Přímým důsledkem byl bengálský hladomor v roce 1770, který zahubil 10 milionů lidí, tedy až třetinu bengálské populace. Na prohlubující se zaostalost se umírněně snažili reagovat představitelé "bengálské renesance" jako Rámmohan Ráj, žádající reformy a vzdělání. Ale od počátku 19. století vypuklo i několik násilných povstání (nejznámější bylo to vedené Titumirem roku 1830). Britská vláda je všechny bez potíží potlačila. Několik měst v Bangladéši se účastnilo i indického povstání roku 1857. Po porážce povstání a plném ovládnutí Indického subkontinentu se začali Britové pokoušet pozvednout více i oblast Bengálska. Založili řadu škol, včetně univerzity. V roce 1862 byla postavena železnice. Některé přístavy byly deklarovány jako bezcelní, což rozhýbalo obchod. V 90. letech 19. století začala masivní elektrifikace, stavěly se i kanalizační systémy důležité pro udržení hygieny v již znovu silně obydlených oblastech. Historici soudí, že ve druhé polovině 19. století bylo Bengálsko nejvíce prosperující částí Britské Indie. náhled|Bengálský hladomor 1943