Filipíny, plným názvem Filipínská republika, jsou souostrovní stát v jihovýchodní Asii v západní části Tichého oceánu. Na západě je ohraničen Jihočínským mořem, na východě Filipínským mořem a na jihu Celebeským mořem. Na severu má námořní hranici s Tchaj-wanem, na severovýchodě s Japonskem, na východě a jihovýchodě s Palau, na jihu s Indonésií, na jihozápadě s Malajsií, na západě s Vietnamem a na severozápadě s Čínou. Filipíny se skládají ze 7 641 ostrovů, většina je hornatých vulkanického původu a pokrytých tropickým deštným pralesem, panuje zde tropické přímořské klima, které je obvykle horké a vlhké a ovlivněné monzuny. Ostrovy se dělí do 3 skupin Luzon, Visayas a Mindanao a 18 regionů, na ploše zhruba 300 000 km² žije 114 milionů obyvatel, jsou tak dvanáctou nejlidnatější zemí světa. Hlavním městem země je Manila, nejlidnatějším Quezon City, mezi další velká města patří Davao, Caloocan, Taguig a Zamboanga. Filipíny mají značnou etnickou rozmanitost, největšími skupinami jsou Tagalogové, Bisajové, Ilokanové a Cebuanové. Úředními jazyky jsou filipínština a angličtina, přes 85 % obyvatel se hlásí ke křesťanství a 6 % k islámu.
Negritové, první obyvatelé souostroví, byli následováni vlnami austronéských národů. Přijetím animismu, hinduismu s buddhistickým vlivem a islámu vznikla ostrovní království. Rozsáhlý zámořský obchod se sousedy, například s říší Tchang nebo Sung, přivedl na souostroví také Číňany, kteří se zde v průběhu staletí postupně usazovali a mísili. Příjezd objevitele Fernão Magelhãna znamenal začátek španělské kolonizace. V roce 1543 španělský mořeplavec Ruy Lopez de Villalobos pojmenoval souostroví Las Islas Filipinas na počest španělského krále Filipa II. Dominantním náboženstvím se stalo katolictví a Manila se stala západním centrem transtichomořského obchodu. Výběrově se zde usazovali také hispánští přistěhovalci z Latinské Ameriky a Pyrenejského poloostrova. V roce 1896 začala filipínská revoluce, která se v roce 1898 propletla se španělsko-americkou válkou. Španělsko postoupilo území Spojeným státům americkým a filipínští revolucionáři vyhlásili První filipínskou republiku. Následná filipínsko-americká válka skončila tím, že Spojené státy ovládaly území až do japonské invaze na ostrovy během druhé světové války. Poté, co Spojené státy získaly Filipíny zpět od Japonců, se Filipíny v roce 1946 staly nezávislými. Od té doby země zažila zejména období stanného práva v letech 1972–1981 za diktatury Ferdinanda Marcose a jeho následné svržení tzv. žlutou revolucí v roce 1986. Po návratu k demokracii byla v roce 1987 přijata ústava Páté republiky.
Filipíny jsou unitární prezidentskou republikou, hlavou státu je prezident, zákonodárnou moc má dvoukomorový Kongres. Filipíny jsou rozvíjejícím se trhem, rozvojovou a nově industrializovanou zemí. Jejich ekonomika je 32. největší podle nominálního hrubého domácího produktu a mění se ze zemědělské na zaměřenou na služby a výrobu. Nadále se však potýkají s problémy, jako je nerovnost a endemická korupce. V indexu lidského rozvoje zaujímají 118. místo. Díky své ostrovní poloze na tichomořském lemu a v blízkosti rovníku jsou náchylné k zemětřesením a tajfunům. Ostrovy mají velké množství přírodního bohatství a celosvětově významnou úroveň biologické rozmanitosti; stejně jako bohatou kulturu. Filipíny jsou zakládajícím členem Organizace spojených národů, Sdružení národů jihovýchodní Asie a členem Východoasijského summitu, Hnutí nezúčastněných zemí, Světové obchodní organizace, Asijsko-pacifického hospodářského společenství a Asijské rozvojové banky.
Název Název Filipíny pochází z roku 1543, kdy španělský mořeplavec a objevitel Ruy Lopez de Villalobos pojmenoval dva objevené ostrovy (Samar a Leyte) Ostrovy Filipovými (Las Islas Filipinas), na počest španělského krále Filipa II. Časem se tento název přenesl na celé souostroví. Užívali ho během své nadvlády i Američané (The Philippine Islands), ovšem po udělení autonomie přešli k názvu Filipíny (The Philippines).
Dějiny
vlevo|náhled|Homo luzonensis (umělecká rekonstrukce) Doklady o přítomnosti člověka vzpřímeného na Filipínách jsou i 700 tisíc let staré.New find shows early humans were in the Philippines 700,000 years ago Malý počet kostí z jeskyně Callao dokazuje existenci jinde neznámého lidského druhu zvaného homo luzonensis, který žil asi před 50 000 až 67 000 lety. Příchod lidí moderního typu se předpokládá někdy v období 45 000–35 000 let př. n. l., jak dokazují nálezy z jeskyně Tabon. Šlo o lidi migrující z Afriky, kteří využili dnes již potopené pevniny Sundaland a Sahul. Tak vzniklo původní, negritské osídlení ostrovů. Někteří Negrité na Filipínách mají ve svých genomech příměs denisovanů. Příchod lidí mluvících austronéskými jazyky se předpokládá kolem roku 2200 př. n. l. Dorazili z Tchaj-wanu.
Okolo roku 1000 př. n. l. je patrná již značná stratifikace společnosti. Příbřežní kmeny, užívající tradiční loďky balangay, byly nejdynamičtější a zprostředkovávaly kulturní novinky. Mezi 4.–8. stoletím navázaly kontakt s Malajským poloostrovem a východní Asií. Oblast na Malajském poloostrově byla od 10. století pod silným indickým kulturním vlivem a odtud se také na Filipíny rozšířil buddhismus a hinduismus. Pravděpodobně z Malajského poloostrova se na Filipíny dostalo i první písmo – kawi. Před příchodem Evropanů se nicméně nevytvořil žádný větší centralizovaný stát. Nejvýznamnějšími státními útvary byla království Maynila a Tondo, Suluský sultanát a konfederace Madyaas. V jejich čele stáli lokální vůdci, rádžové (vesničtí předáci se nazývali datu). V 15. století se začal hlavně z Bruneje šířit na jih ostrovů islám (Suluské ostrovy, Mindanao).
Španělská nadvláda náhled|vlevo|Zabití Fernão de Magalhãese domorodci|upright=0.7 V roce 1521 při své cestě kolem světa objevil ostrovy Fernão de Magalhães (portugalský velitel ve španělských službách). Nakonec byl zabit jedním z datuů, který se jmenoval Lapu-Lapu.
Přestože díky Zaragozské smlouvě z roku 1529 území náleželo do sféry vlivu Portugalska, nechal španělský král Filip II. toto souostroví kolonizovat a definitivně jej získal pro Španělsko, přičemž právě po něm bylo pojmenováno názvem Filipíny. Kolonizaci zahájil Miguel López de Legazpi, který za tím účelem připlul z Mexika. V roce 1565 se Filipíny staly španělskou kolonií Španělská Východní Indie (spolu s Marianami a Karolínami). Roku 1571 Španělé ostrovy plně ovládli (pouze převážně muslimské Mindanao nebylo Španěly nikdy plně ovládnuto) a založili město Manilu, v současnosti hlavní město. Španělská kolonizace se také vyznačovala silným christianizačním úsilím. Pokřesťanštění nenarazilo na výraznější odpor, patrně kvůli náboženské nehomogenitě před kolonizací. Španělům Manila sloužila i jako základna pro obchod s Čínou či Japonskem a tzv. „flotil pokladů“. Pojem manilská galeona se stal proslaveným. Španělé však nikdy na Filipínách nezřídili místokrálovství, kolonie byla řízena z Mexika (z Místokrálovství Nové Španělsko), později z Madridu. náhled|Koloniální Manila roku 1792 Nizozemci se pokusili roku 1646 Filipíny dobýt, ale neúspěšně. Britský pokus z roku 1762 byl již úspěšnější, Manila byla Brity dva roky okupována, ale Pařížská smlouva ji vrátila do španělských rukou. Nicméně sami Španělé kolonizaci Filipín často hodnotili jako neúspěšnou, kolonie byla nevýdělečná. vlevo|náhled|upright=0.7|José Rizal Až ve 2. polovině 19. století začala velkorysá výstavba železnice, roku 1851 byla založena první banka, záhy vznikla místní měna (filipínské peso), roku 1863 zavedli Španělé na Filipínách bezplatné školství. Podle většiny historiků reformy z druhé poloviny 19. století udělaly z Filipín druhou nejbohatší a nejlépe fungující zemi regionu, hned za Japonskem. Rozvoj však paradoxně přinesl i první generaci filipínských nacionalistů a intelektuálů. A s nimi snahy místních obyvatel o získání nezávislosti.
První povstání v roce 1872 bylo neúspěšné. Dalo vzejít vlivné skupině emigrantů, která byla nazývána propagandistické hnutí, k níž patřili zejména Marcelo H. del Pilar a José Rizal. Roku 1896 se ještě o něco radikálnější nacionální síly z hnutí Katipunan odhodlaly k další konfrontaci známé jako filipínská revoluce, jejímiž vůdci byli hlavně Andrés Bonifacio a Emilio Aguinaldo. Básník José Rizal se sice spiknutí neúčastnil, nicméně španělské úřady ho jako nejznámějšího rebela zatkly a popravily. Tím z něj učinily silný symbol, dodnes je na Filipínách uctíván jako největší národní hrdina. (Mimo jiné si dopisoval se středoškolským profesorem Ferdinandem Blumentrittem, pocházejícím z Prahy a působícím v Litoměřicích. Což byl první nejen český, ale i světový filipinista.)
Americká nadvláda náhled|Postup amerických vojáků a politiků ve filipínské otázce vzbuzoval kritiku i ve Spojených státech Do průběhu revoluce zasáhla roku 1898 španělsko-americká válka. Američané, snažící se Španěly oslabit, filipínský odboj podpořili. Admirál George Dewey po bitvě v Manilské zátoce vytlačil Španěly z hlavního města. Povstání zvítězilo, vznikla tzv. filipínská první republika a Filipíny se tak staly, byť jen na chvíli, první demokracií v Asii.
Američané však nakonec území anektovali a po filipínsko-americké válce se v roce 1901 Filipíny staly kolonií Spojených států amerických. Během filipínsko-americké války zemřelo 250 000 až milion filipínských civilistů, přičemž Filipíny tehdy měly 7 milionů obyvatel. Vlády se tak roku 1901 ujala Americká správa Filipín. Vládla až do roku 1935.
V roce 1916 byla Filipínám udělena tzv. omezená autonomie. Roku 1934 byl domluven desetiletý přechodný stav, během něhož se měly Filipíny připravit na nezávislost a byl jim udělen statut dominia, podobný dnešnímu Portoriku. Vzniklo tak tzv. Filipínské společenství. Získalo i vlastního prezidenta, jímž se stal Manuel Quezon. Ten mj. nechal kodifikovat filipínštinu jako národní jazyk, na bázi tagalogštiny. Proces přechodu k nezávislosti ale přerušila válka. Na jejím počátku byly Filipíny obsazeny Japonci. Na Filipínách nechali vyhlásit republiku (filipínská druhá republika) a do jejího čela postavili José P. Laurela. Filipínci to ale neakceptovali, chápali dobře, že republika je jen loutkovým státem, a vedli po celou válku tuhý odboj partyzánského charakteru. Japonci se na Filipínách dopustili několika válečných zločinů, jako byl bataanský pochod smrti nebo manilský masakr.
Na konci války Japonci kontrolovali již jen dvanáct ze 42 filipínských provincií. Některé odbojové skupiny si ovšem osvojily komunistickou ideologii a po válce se staly nebezpečné i filipínské vládě, k takovým patřila zejména skupina Hukbalahap, která operovala na Luzonu. V roce 1944 zahájili Američané znovudobývání Filipín. Během bitvy o Manilu roku 1945 zahynul velký počet vojáků a přes 100 000 filipínských civilistů. Odhaduje se, že během japonské okupace zemřel alespoň jeden z 20 Filipínců.
Nezávislost náhled|Ferdinand Marcos vládl Filipínám 21 let (1965–1986) Roku 1946 získala země nezávislost. Prvním prezidentem nezávislých Filipín byl Manuel Roxas. Bojem proti komunistickým partyzánům si získal velkou popularitu ministr obrany Ramon Magsaysay. Vynesla mu roku 1953 vítězství v prezidentských volbách. Magsaysay poté sáhl k razantním reformám, z nichž nejvýznamnější byla pozemková reforma. Ta měla primárně přidělit půdu nemajetným rolníkům, avšak skrýval se v ní i náboženský útok – reforma měla přesunout katolíky ze severu na jih a rozředit tak tamější muslimskou majoritu. To zvýšilo náboženské napětí.