Nauru, plným názvem Republika Nauru, je ostrovní stát a mikrostát v jižním Tichém oceánu. Nachází se v mikronéské části Oceánie, jihovýchodně od Federativních států Mikronésie, jižně od Marshallových ostrovů, západně od Kiribati, severozápadně od Tuvalu, severně od Šalomounových ostrovů a severovýchodně od Papuy Nové Guineje. Tvoří jej jediný oválný ostrov téhož jména s centrální náhorní plošinou s ložisky fosfátů, obklopený korálovými útesy. Podnebí je tropické rovníkové. Na ploše pouhých 21 km² žije přibližně 12 000 obyvatel, což z Nauru činí rozlohou nejmenší stát v Oceánii a třetí nejmenší suverénní stát na světě, a zároveň druhý nejméně lidnatý stát v Oceánii a třetí na světě. Za hlavní město je považován okres Yaren, největšími sídly jsou Denigomodu a Meneng. Drtivou většinu obyvatel tvoří Naurujci, úředními jazyky jsou naurština a angličtina. Třetina obyvatel se hlásí k Naurské kongregační církvi, třetina ke katolictví a 12 % k Církvi Božího shromáždění.
Ostrov Nauru byl osídlen Mikronésany kolem roku 1000 př. n. l. Prvním Evropanem, který ho spatřil, byl v roce 1798 britský kapitán John Fearn. Od 30. let 19. století udržovali Naurujci pravidelný kontakt s Evropany z velrybářských a obchodních lodí, které se zde zastavovaly pro zásoby a čerstvou pitnou vodu. Na konci 19. století byl ostrov připojen k Německé říši a prohlášen za její kolonii. Po první světové válce se Nauru stalo mandátním územím Společnosti národů, které spravovaly Austrálie, Nový Zéland a Spojené království. Během druhé světové války bylo Nauru okupováno japonskými vojsky a spojenecká vojska ostrov při postupu Tichomořím obešla. Po skončení války přešla země pod správu Organizace spojených národů jako poručenské území a v roce 1968 získala nezávislost. Nauru od roku 2001 opakovaně přijímá pomoc od australské vlády výměnou za to, že hostí detenční zařízení pro zadržování imigrantů v zahraničí. Některé zdroje označují Nauru vzhledem k jeho závislosti na Austrálii za faktický klientský či satelitní stát Austrálie.
Republika Nauru je unitární parlamentní prezidentskou republikou, hlavou státu i vlády je prezident, zákonodárná moc náleží jak vládě, tak jednokomorovému parlamentu. Je rozvojovou zemí s ekonomikou s vyššími středními příjmy. Ostrov disponoval bohatými ložisky fosfátů. Jejich povrchová těžba po více než století přinášela značné finanční příjmy, zároveň však vážně poškozovala životní prostředí. Zásoby fosfátů byly v 90. letech 20. století vyčerpány a aby si Nauru zajistilo další příjmy, stalo se na krátkou dobu daňovým rájem a centrem praní špinavých peněz. Hlavním zdrojem příjmů je vydávání rybářských licencí pro lov ve výsostných vodách Nauru a příjmy z provozu australského zařízení pro zadržování imigrantů umístěného na ostrově. V indexu lidského rozvoje zaujímá 124. místo. Nauru je členem Organizace spojených národů, Commonwealthu, Tichomořského společenství, Fóra tichomořských ostrovů, Organizace afrických, karibských a tichomořských států a Aliance malých ostrovních států.
Etymologie Původ slova „Nauru“ není jasný. Naurujci nazývali svůj ostrov dříve stejně jako dnes „Naoero“. Německý etnolog a folklorista Paul Hambruch, který pobýval na ostrově v letech 1909 a 1910, uvedl, že „Naoero“ je třeba interpretovat jako zkráceninu věty „“ (dnes by se psalo „“), což znamená „Jdu na pláž“. V Německém koloniálním lexikonu (1920) bylo Hambruchovo vysvětlení následně převzato spolu s podobami „“ a „“. Alsaský katolický misionář Alois Kayser, který v první polovině 20. století více než třicet let působil jako misionář na Nauru a intenzivně studoval naurštinu, Hambruchovo vysvětlení odmítl, protože v naurštině slovo „pláž“ jako cíl slovesa pohybu vyžaduje směrové slovo „“, což znamená „dolů“, a pro „jít na pláž“ uvádí výraz „“. Naurujci považují pláž za geograficky nejnižší bod ostrova – jak ve vztahu k pevnině, tak k moři. Skutečnost, že v Hambruchově výkladu chybí „rodu“, zpochybňuje jeho etymologii názvu „Naoero“, a tím i názvu „Nauru“.
Ostrov měl i další názvy: Angličtí kolonialisté jej před rokem 1888 nazývali („Příjemný ostrov“) nebo , němečtí kolonialisté pak Nawodo nebo Onawero. Slovo „Nauru“ bylo později vytvořeno z „Naoero“, aby Evropané a Američané mohli název ostrova správně vyslovovat. V květnu 2026 byla přijata ústavní novela, která změnila anglický název státu na „Republic of Naoero“, aby odpovídal pravopisu v naurštině. V srpnu 2026 byl nový název země přijat u OSN.
Dějiny
Raná historie Nauru bylo osídleno Mikronésany poprvé před nejméně 3 000 lety a existují důkazy o možném polynéském vlivu. O prehistorii Nauru je známo relativně málo, ačkoli se má za to, že ostrov prošel dlouhým obdobím izolace, což vysvětluje vznik jedinečného jazyka, který se mezi obyvateli vyvinul. Na Nauru tradičně existovalo dvanáct klanů neboli kmenů, které jsou znázorněny dvanácticípou hvězdou na státní vlajce. Naurujci tradičně sledovali svůj původ po mateřské linii. Obyvatelé se věnovali akvakultuře: lovili mladé ryby chanose stříbřité (v naurštině známé jako ibija), aklimatizovali je na sladkou vodu a chovali je v laguně Buada, čímž si zajistili spolehlivý zdroj potravy. Dalšími místními složkami jejich stravy byly kokosové ořechy a plody pandanu.
vlevo|náhled|Fotografie naurského válečníka z období naurské občanské války, kolem roku 1880|alt=černobílá fotografie muže v oblečení, s výraznou pokrývkou hlavy a kopím V roce 1798 se britský námořní kapitán John Fearn na své obchodní lodi Hunter stal prvním západním člověkem, který ohlásil, že spatřil Nauru, a kvůli jeho atraktivnímu vzhledu jej nazval „Pleasant Island“ (Příjemný ostrov). Přinejmenším od roku 1826 udržovali Naurujci pravidelný kontakt s Evropany z velrybářských a obchodních lodí, které se zde zastavovaly pro zásoby a čerstvou pitnou vodu. Poslední velrybářská loď, která sem připlula ještě v éře plachetnic, navštívila ostrov v roce 1904.
V této době se na ostrově začali usazovat dezertéři z evropských lodí. Ostrované vyměňovali potraviny za palmové víno a střelné zbraně. Tyto zbraně byly použity během desetileté naurské občanské války mezi znepřátelenými domorodými kmeny, která začala v roce 1878.
Koloniální období Německo v roce 1888 na základě dohody s Velkou Británií Nauru anektovalo a začlenilo jej do protektorátu Marshallovy ostrovy. Němečtí osadníci nazývali ostrov „Nawodo“ nebo „Onawero“. Příchod Němců ukončil občanskou válku a z vládců ostrova se stali králové. Nejznámějším z nich byl král Auweyida. V roce 1888 dorazili křesťanští misionáři z Gilbertových ostrovů. Robert Rasch, německý obchodník, který se oženil s patnáctiletou naurskou dívkou, byl v roce 1890 jmenován prvním správcem a Němci vládli Nauru téměř tři desetiletí.
náhled|Železnice k fosfátovému dolu v roce 1908|alt=úzkokolejná železnice s vagónky a výhybkou, uprostřed lesa, černobílá fotografie V roce 1900 objevil prospektor Albert Fuller Ellis na Nauru fosfáty. Společnost Pacific Phosphate Company začala v roce 1906 na základě dohody s Německem těžit zásoby a první zásilku vyvezla v roce 1907. V roce 1914, po vypuknutí první světové války, byl Nauru obsazen australskými jednotkami. V roce 1919 se spojenecké a přidružené mocnosti dohodly, že správní autoritou v rámci mandátu Společnosti národů bude britský král Jiří V. Dohoda o ostrově Nauru uzavřená v roce 1919 mezi vládami Spojeného království, Austrálie a Nového Zélandu stanovila správu ostrova a těžbu ložisek fosfátů mezivládní Britskou komisí pro fosfáty. Podmínky mandátu Společnosti národů byly vypracovány v roce 1920.
Na počátku 20. století ostrov zasáhla epidemie chřipky a pokračovaly koloniální spory. Úmrtnost mezi domorodými obyvateli Nauru dosáhla 18 %. V roce 1923 udělila Společnost národů Austrálii mandát správce nad Nauru a Spojené království a Nový Zéland byly spolusprávci.
Během druhé světové války utrpělo Nauru značné škody jak ze strany sil Osy (Němci a Japonci), tak ze strany spojeneckých sil. Ve dnech 6. a 7. prosince 1940 potopily nacistické pomocné křižníky Komet a Orion v blízkosti Nauru pět zásobovacích lodí. Následujícího dne Komet ostřeloval oblasti těžby fosfátů, sklady ropy a nakládací rampu na Nauru. Tyto útoky vážně narušily dodávky fosfátů do Austrálie a na Nový Zéland (používaných převážně k výrobě munice a hnojiv).
náhled|Nauru během náletu B-24 7. AF z Funafuti v dubnu 1943|alt=Letecký černobílý pohled na celý ostrov, ze kterého stoupá kouř po výbuchu Japonské jednotky obsadily Nauru 25. srpna 1942. Vybudovali zde dvě letiště, která byla poprvé bombardována spojenci 25. března 1943, čímž se zabránilo leteckému zásobování Nauru potravinami. V roce 1943 Japonci deportovali 1 200 obyvatel Nauru, aby pracovali jako dělníci na ostrovech Chuuk, které byly rovněž okupovány Japonskem. Nauru bylo nakonec od Japonců osvobozeno 13. září 1945, kdy velitel a kapitán Hisajaki Soeda odevzdal ostrov do rukou australské armády a Australského královského námořnictva. Kapitulaci přijal brigádní generál J. R. Stevenson na palubě válečné lodi HMAS Diamantina. Byla učiněna opatření k repatriaci 745 Naurujců, kteří přežili japonské zajetí na Chuuku, a v lednu 1946 byli zpět na Nauru přivezeni lodí BPC Trienza.
Cesta k nezávislosti V roce 1947 zřídila Organizace spojených národů poručnickou správu, v níž jako poručníci působily Austrálie, Nový Zéland a Spojené království. Na základě těchto ujednání tvořily Spojené království, Austrálie a Nový Zéland společný správní orgán. Dohoda o ostrově Nauru stanovila, že prvního správce jmenuje na pět let Austrálie. O dalších jmenováních měly rozhodovat všechny tři vlády. V praxi však správní pravomoc vykonávala pouze Austrálie.
K nepokojům na Nauru v roce 1948 došlo poté, co čínští dělníci pracující při těžbě guána vstoupili do stávky kvůli nízkým mzdám a pracovním podmínkám. Australská správa vyhlásila výjimečný stav a mobilizovala domorodou policii a ozbrojené dobrovolníky z řad místních obyvatel a australských úředníků. Tato jednotka následně zahájila palbu na čínské dělníky za použití samopalů a dalších střelných zbraní. Při zásahu byli dva dělníci zabiti a šestnáct dalších zraněno. Bylo zatčeno asi 50 dělníků; dva z nich byli během vazby ubodáni bajonety. Voják, který vězně ubodal bajonetem, byl obviněn, ale později zproštěn viny s odůvodněním, že zranění „vznikla neúmyslně“. Vlády Sovětského svazu a Číny podaly kvůli této události u Organizace spojených národů oficiální stížnost proti Austrálii.
náhled|vlevo|Satelitní snímek ostrova Nauru (2002)|alt=Satelitní pohled na oválný ostrov, kolem korálové útesy a moře Na začátku 60. let byl předložen návrh na přesídlení obyvatel Nauru na ostrov Curtis u pobřeží australského Queenslandu. Do té doby již na Nauru intenzivně těžily fosfáty společnosti z Austrálie, Británie a Nového Zélandu, což krajinu natolik poškodilo, že se předpokládalo, že ostrov bude v 90. letech neobyvatelný. Obnova ostrova byla považována za finančně nemožnou. V roce 1962 australský premiér Robert Menzies prohlásil, že tři země zapojené do těžby mají povinnost najít řešení pro obyvatele Nauru, a navrhl, aby se pro ně našel nový ostrov. V roce 1963 australská vláda navrhla odkoupit veškerou půdu na ostrově Curtis (který byl podstatně větší než Nauru) a poté nabídnout Naurujcům vlastnické právo k ostrovu s tím, že se Naurujci stanou australskými občany. Náklady na přesídlení Naurujců na ostrov Curtis byly odhadnuty na tehdejších 10 milionů liber (649 milionů australských dolarů v cenách roku 2022), což zahrnovalo bydlení a infrastrukturu a vybudování pasteveckého, zemědělského a rybářského průmyslu. Naurujci však nechtěli získat australské občanství a požadovali, aby jim byla udělena suverenita nad ostrovem Curtis, aby se mohli etablovat jako nezávislý stát; Austrálie s tím nesouhlasila. Naurujci se místo toho rozhodli usilovat o plnou státní suverenitu, která bude na ostrově Nauru provozovat vlastní doly.