náhled|Římský amfiteátr v římské provincii Africa, dnešní El-Džemnáhled|Při tažení proti Tunisu roku 1535 císař Karel V. osvobodil tisíce křesťanských otrokůnáhled|Severní Tunisko Tunisko, plným názvem Tuniská republika, je stát v severní Africe. Jeho název je odvozen od pojmenování hlavního města Tunisu. Na rozloze km² žije v roce 2018 přes 11,5 milionu lidí.
Historie
Tunisko bylo osídleno Féničany ve 12. století př. n. l. V 6.–5. století př. n. l. velký městský stát Kartágo (odvozeno z fénického názvu pro „Nové město“) ovládal většinu západního Středomoří. Tři punské války mezi Římem a Kartágem (druhá byla nejslavnější, vedená římským vojevůdcem Scipionem Africanem proti Hannibalovi) vedly ke kompletnímu zničení Kartága v roce 146 př. n. l. S výjimkou období let 439–533 n. l., kdy území dobyli Vandalové, bylo Kartágo částí římského impéria, než ho zabrali Arabové (648–669 n. l.). Vládly zde různé arabské a berberské dynastie, následované Turky, kteří zabrali toto území v letech 1570–1574 a do 19. století z něj učinili součást Osmanské říše. Koncem 16. století zde byly základny pirátů. Francouzští vojáci obsadili zemi v roce 1881 a tuniský bej podepsal smlouvu ustanovující francouzský protektorát. Během druhé světové války zde mezi roky 1942 a 1943 probíhaly těžké boje mezi Spojenci a mocnostmi Osy. Ty skončily drtivou porážkou Německa a Itálie.
Nacionalistický neklid přinutil Francii v roce 1956 uznat Tunisko jako nezávislý stát. Ustavující shromáždění 25. července 1957 sesadilo tehdejšího sultána Muhammada VIII. a deklarovalo Tunisko jako republiku a zvolilo Habíba Burgibu za prezidenta. Burgiba po vzoru západních států zaváděl radikální sociální změny ve snaze zmodernizovat ekonomiku i společnost samotnou. Zbavil náboženské vůdce jejich společenského vlivu, protože považoval islám za brzdící sílu rozvoje své země, zavedl bezplatné základní školství a uzákonil občanská práva i pro ženy. V roce 1975 ho zvolilo Národní shromáždění doživotně prezidentem. V 70. letech došlo k dramatickému nárůstu islámské opozice. Ve strachu z lidového povstání zorganizoval v roce 1987 ministerský předseda Zín Abidín bin Alí pokojný palácový převrat, nechal prohlásit Burgibu za fyzicky i mentálně neschopného vykonávat úřad.
Bin Alí pokračoval v politice svého předchůdce jak na domácí půdě (sekularismus a politická represe), tak i na poli mezinárodním (umírněná a prozápadní). Jeho vláda potlačovala ostatní politické strany, cenzurovala tisk i internet, omezovala náboženské svobody a pronásledovala intelektuály, opoziční aktivisty i novináře. Poté, co se bin Alímu podařilo počátkem 90. let potlačit islámskou opozici, úspěšně se pokusil získat na svou stranu veřejné mínění. Povolil politický systém více stran, omezil policejní represe a vyzval k návratu politické emigranty. Zahraniční politiku Tuniska již dlouhá léta charakterizuje umírněnost a snaha o vzájemný dialog. Bin Alí několikrát za sebou znovu legitimizoval svou moc – a to ve volbách v roce 1989, 1994, 1999, 2004 a 2009. Od konce roku 2010 až do současnosti probíhaly nebo probíhají ve většině arabských států protesty, nepokoje, povstání a revoluce, které jsou nazývány jako „arabské jaro“. První nepokoje začaly v prosinci roku 2010 v Tunisku a vedly k tomu, že 14. ledna 2011 prezident bin Alí rozpustil vládu a prchl do Saúdské Arábie. Původně chtěl utéci do Francie, ale francouzský prezident mu nepovolil vstoupit do země. Úřadujícím prezidentem se stal nakrátko premiér Muhammad Ghannúší a po něm předseda Poslanecké sněmovny Fuád Mebazá. Po revoluci v roce 2010 se bezpečnostní situace v Tunisku uklidnila a byla na dobré úrovni prakticky po celé zemi až do roku 2014. V současnosti se v západních a jižních částech Tuniska vyskytují teroristické skupiny. V březnu roku 2015 došlo k teroristickému útoku v muzeu Bardo v hlavním městě Tunisu a v červnu roku 2015 k útoku na plážích v Sousse.
V říjnu 2021 byla jmenována předsedkyní vlády Nadžla Búden Ramadán (نجلاء بودن رمضان), to z Tuniska dělá první zemi v celém arabském světě, jež má ženu na tak vysoké pozici.
Státní symboly Vlajka
Tuniská vlajka je tvořena sytě červeným listem o poměru stran 2:3, na kterém je umístěno bílé kruhové pole, v kterém jsou zobrazeny v sytě červené barvě symboly islámu – pěticípá hvězda a srpek. Srpek je otevřen k vlajícímu okraji a připomíná symbol Osmanské říše.Tuniská vlajka na Flags of the World
Hymna
Tuniská hymna je píseň Humat Al-Himá, (). Původně se jedná o báseň egyptského autora Mostafa Saadeq Al-Rafe'ie ze třicátých let 20. století, k níž později připsal další sloky Aboul-Qacem Echebbi. Autorem hudby je Mohammed Abdel Wahab, který složil také libyjskou hymnu a hymnu SAE.
Geografie Tunisko leží v Severní Africe, pouhých 150 km od Sicílie a tedy od Evropy. Na západě má 965 km dlouhou hranici s Alžírskem, na jihovýchodě 459 km s Libyí a ze severovýchodu a severu je jeho pobřeží v délce 1 148 km omýváno Středozemním mořem. S rozlohou km² je 91. největším státem na světě, 36. největším v Africe a 2× větším než Česká republika. Z Afriky zabírá asi 0,5 % rozlohy. Hlavním pohořím je masiv Dorsale, který je pokračováním pohoří Atlas. V severozápadní části země poblíž hranic s Alžírskem je nejvyšší tuniská hora Džabal aš-Šánabí s výškou 1 544 m n. m. Severní části země vévodí náhorní pláně a úrodné údolí řeky Medžerda (Medjerda). Medžerda pramení ve východním Alžírsku a je jedinou stálou řekou v Tunisku (ostatní jsou sezónní). Jižně od horského masivu Dorsale se táhnou vyprahlé, neúrodné stepi, přecházející v šotty (solná jezera). Jižněji už je jenom poušť.
Podnebí Tunisko leží v subtropickém pásu. Horké suché léto zde trvá od května do října. Zimní období je mírné, chladné proudy z Atlantiku přináší vítr a déšť. V severních částech země je i jaro a podzim, byť mnohem kratší než v Evropě. V letních měsících vane z jihu suchý, horký vítr scirocco. Průměrné teploty se pohybují kolem 5–6 °C v lednu a 33 °C v srpnu. Vnitrozemí je horké, na Sahaře až 50 °C ve stínu. Nejlepší měsíce pro návštěvu jsou konec června, přelom září a října.
Politika náhled|upright|Prezident Al-Bádží Qáid as-Sabsí Tunisko je poloprezidentskou republikou. Právní systém je založen na francouzském právním systému. V Tunisku před revolucí neexistovala demokracie v evropském smyslu slova, šlo o policejní stát. V současnosti probíhá proces demokratizace.
Prezident je volen na pětileté období, podle ústavy může být zvolen maximálně dvakrát po sobě (v říjnu roku 2009 byl však Zín Abidín bin Alí zvolen popáté). Výkonnou moc má mimo prezidenta i premiér a vláda, kterou jmenuje prezident.
Zákonodárnou moc má dvoukomorové Národní shromáždění, tvořené Poslaneckou sněmovnou (Madžlis an-nuwáb) (214 poslanců volených na 5 let) a Sněmovnou poradců, kde je na 6 let voleno 126 poradců, avšak 85 z těchto 126 poradců je voleno prostřednictvím obecních zastupitelstev a obchodních komor; zbylých 41 jmenováno prezidentem.
Politické strany a hnutí V současnosti je zdaleka nejsilnější parlamentní stranou Strana obnovy, islamistická strana, která byla od roku 1991 až do revoluce v roce 2012 zakázána.
Od roku 1988 do revoluce v roce 2012 byla oficiální vládní stranou RCD (Demokratické ústavní sdružení), oficiální vládnoucí strana, republikánská strana levého středu, držící fakticky dostatečnou většinu v parlamentu, aby mohla rozhodovat sama. Jejím předsedou byl vládce země Zín Abidín bin Alí a po pádu režimu byla strana zrušena. Před revolucí kromě ní stály za zmínku PUP (Strana lidové jednoty), radikálně reformní strana, předseda Muhammad Búšiha; MDS (Strana socialistických demokratů), levice, hlavní opoziční strana, předseda Ismáil Bulahja; UDU (Demokratická unionistická strana), opoziční strana, předseda Ahmad Inúblí; Hnutí at-Tadždíd, předseda Ahmad Ibráhím; FDTL (Demokratické hnutí za práci a svobody), předseda Mustafa bin Džafar; PVP (Zelená strana pokroku), předseda Mongí Chamasí; PSL (Liberálně sociální strana), předseda Mondhir Thabet.
Účast v mezinárodních organizacích/smlouvách náhled|Tuniští vojáci ABEDA, AfDB, AFESD, AL, AMF, AMU, APM, AU, BSEC (pozorovatel), BTWC, CEN-SAD, CTBT, ENMOD, FAO, G-77, GAFTA, IAEA, IBRD, ICAO, ICC, ICRM, ICSID, IDA, IDB, IFAD, IFC, IFRCS, IHO, ILO, IMF, IMO, IMSO, Interpol, IOC, IOM, IPU, ISA, ISESCO, ISO, ITSO, ITU, ITUC, KP, MIGA, NAM, NPT, NTBT, OAPEC (suspendován), OAS (pozorovatel), OIC, OIF, OPCW, OSCE (partner), UN, UNCLOS, UNCTAD, UNESCO, UNFCC, UNHCR, UNIDO, UNWTO, UPU, WCO, WFTU, WHO, WIPO, WMO, WTO.
+ Hlavy státu Pořadí Jméno hlavy státu Název funkce (strana) Nástup do funkce Odchod z funkce 1 Muhammad VIII. sultán, předtím bej 20. březen 1956 25. červenec 1957 2 Habíb Burgiba prezident (PND, PSD) 25. červenec 1957 7. listopad 1987 3 Zín Abidín bin Alí prezident (PSD, RCD) 7. listopad 1987 14. leden 2011 4 Muhammad Ghannúší prezident 14. leden 2011 15. leden 2011 5 Fuád Mebazá prezident 15. leden 2011 13. prosinec 2011 6 Munsif Marzúkí prezident 13. prosince 2011 31. prosince 2014 7 Kaíd Sibsí prezident 31. prosince 2014 25. července 2019 8 Mohamed Ennaceur prezident 25. července 2019 23. října 2019 9 Kaís Saíd prezident 23. října 2019 úřadující
Správní členění náhled|Tuniské guvernoráty Země je rozdělena na 24 guvernorátů (vilájetů), arabsky (francouzsky): Arjána (Ariana), Bádža (Beja), Bin 'Arús (Ben Arous), Banzart (Bizerta), Kábis (Gabes), Káfsa (Gafsa), Džunduba (Jendouba), al-Kajruwán (Kairouan), al-Kasrajn (Kasserine), Kibilí (Kebili), al-Káf (Kef), al-Mahdíja (Mahdia), Manúba (Manouba), Madanín (Medenine), al-Monastir (Monastir), Nábul (Nabeul), Safákis (Sfax), Sídí Bú Zajd (Sidi Bou said), Siljána (Siliana), Sús (Sousse), Tatáwín (Tataouine), Tawzár (Tozeur), Tunis, Zangwán (Zaghouan).
Města Největším městem je hlavní město Tunis s aglomerací čítající 2,3 milionu obyvatel. Větší města leží zpravidla u pobřeží, jedná se tedy většinou o významné přístav a turistická letoviska.
+ Největší města podle počtu obyvatel pořadí město počet obyvatel 1 Tunis 2 Sfax 3 Súsa 4 Kairouan 5 At-Tadaman 6 Gabès 7 Bizerta
Ekonomika náhled|Tuniský vývoz Tuniská ekonomika je poměrně diverzifikovaná, skládá se z několika velkých důležitých odvětví, země tedy není závislá pouze na jednom konkrétním sektoru. Hlavními problémy jsou nezaměstnanost, nedostatek kvalifikovaných sil, nedokončená privatizace a liberalizace ekonomického sektoru. Navzdory vysoké nezaměstnanosti patří tuniská ekonomika mezi rozvojovými zeměmi i nadále k těm nejúspěšnějším. V roce 1995 se Tunisko stalo prvním arabským státem, který byl připuštěn do Evropské ekonomické zóny.
Export za rok 2009 představoval 14,43 mld. USD, nejvíce se vyváželo oblečení, polozpracované zboží a textil, zemědělské produkty, strojní produkty, fosfáty a chemikálie, uhlovodíky a elektrická zařízení. Největšími odběrateli byli Francie 29,6 %, Itálie 21 %, Německo 8,8 %, Libye 5,8 %, Španělsko 5 % a Velká Británie 4,8 %. V roce 2009 se dovezlo do Tuniska zboží za 14,43 mld. USD, byl to hlavně textil, strojní zařízení, uhlovodíky, chemikálie, potraviny. Většina zboží byla z Francie 20,1 %, Itálie 16,4 %, Německa 8,8 %, Číny 5 %, Španělska 4,5 % a USA 4 %. Pokud jde o další údaje za rok 2009, tak HDP činí 83,21 mld USD, růst HDP je 0,3 %, 8000 USD představuje HDP/obyv. (PPP). HDP tvoří z 35 % průmysl, z 10,9 % zemědělství a z 54,1 % služby. Pracovní síla je rozložena následovně: průmysl 35 %, zemědělství 10,9 %, služby 54,1 %. Inflace dosahuje 7,2 %, nezaměstnanost 16,2 % (u mladistvých až 40,1 %) a 16,6 % obyvatel žije pod hranicí chudoby.
Průmysl Těžební průmysl: fosfáty (6. místo na světě v jejich těžbě), ropa (25 % příjmů země jde z exportu ropy), zemní plyn, železná ruda, sůl. Chemický průmysl (fosfáty a hnojiva), zpracování kůží, textilní, obuvnický, potravinářský (mléčné výrobky, nápoje).
Zemědělství Hlavní produkty tvoří olivy, olivový olej, citrusové plody, datle, mandle, rajčata, obilniny. Významný je rybolov, chov ovcí a skotu. Asi 40 % potravin musí Tunisko dovážet.