Rumunsko () je stát na pomezí střední, východní a jihovýchodní Evropy. Na severu a východě sousedí s Ukrajinou, na západě s Maďarskem, na jihozápadě se Srbskem, na jihu s Bulharskem, na východě s Moldavskem a na jihovýchodě s Černým mořem. Geograficky je země tvořena převážně Karpaty, Dunajem s Podunajím, deltou Dunaje a pobřežím Černého moře; má převážně kontinentální podnebí. Rumunsko se dělí na 41 žup, na ploše asi 239 000 km² žije 19 milionů obyvatel; je dvanáctou největší zemí Evropy a šestým nejlidnatějším členským státem Evropské unie. Jeho hlavním a největším městem je Bukurešť, dalšími velkými městy jsou Kluž, Jasy, Constanța a Temešvár. Rumuni tvoří 89 % obyvatel, největší menšinou jsou Maďaři, úředním jazykem je rumunština, tři čtvrtiny obyvatel se hlásí k pravoslaví.
Osídlování území dnešního Rumunska začalo v mladším paleolitu, následovaly písemné doklady o království Dácie, jeho dobytí a následné romanizaci Římskou říší v pozdní antice. Moderní rumunský stát vznikl v roce 1859 personální unií podunajských spojených knížectví Moldávie a Valašska. Nový stát, od roku 1866 oficiálně nazývaný Rumunsko, získal nezávislost na Osmanské říši v roce 1877. Během první světové války, po vyhlášení neutrality v roce 1914, bojovalo Rumunsko od roku 1916 po boku spojeneckých mocností. Po skončení války se Bukovina, Besarábie, Sedmihradsko a části Banátu, Krišany a Maramureše staly součástí Rumunského království. V červnu až srpnu 1940 bylo Rumunsko v důsledku paktu Molotov-Ribbentrop a druhé vídeňské arbitráže nuceno postoupit Besarábii a severní Bukovinu Sovětskému svazu a severní Sedmihradsko Maďarsku. V listopadu 1940 Rumunsko podepsalo Trojdohodu a následně v červnu 1941 vstoupilo do druhé světové války na straně Osy, kde bojovalo proti Sovětskému svazu až do srpna 1944, kdy se připojilo ke Spojencům a získalo zpět Severní Sedmihradsko. Po válce a okupaci Rudou armádou se Rumunsko stalo socialistickou republikou a členem Varšavské smlouvy. Po revoluci v roce 1989 zahájilo Rumunsko přechod k demokracii a tržnímu hospodářství.
Rumunsko je unitární poloprezidentská republika, hlavou státu je prezident, zákonodárná moc náleží dvoukomorovému parlamentu. Je vyspělou zemíUnited Nations: World Economic Situation and Prospects 2021, p. 125United Nations: World Economic Situation and Prospects 2022, p.153United Nations: World Economic Situation and Prospects 2023, p. 117. a v mezinárodních vztazích se řadí mezi středně velké mocnosti, jeho ekonomika patří k nejrychleji rostoucím v Evropské unii. Podle nominálního hrubého domácího produktu je 38. největší na světě a podle parity kupní síly 37. největší. Rumunsko zaznamenalo rychlý hospodářský růst na počátku nultých let 21. století, jeho ekonomika je nyní založena převážně na službách. Je výrobcem a čistým vývozcem automobilů a elektřiny. V indexu lidského rozvoje se umístilo na 55. místě. Rumunsko je členem Organizace spojených národů, Evropské unie, Severoatlantické aliance, Rady Evropy, Organizace černomořské ekonomické spolupráce, Světové obchodní organizace a od března 2024 schengenského prostoru.
Název Název Rumunsko pochází z místního názvu pro Rumuny (rumunsky român), který je zase odvozen z latinského romanus, což znamená „římský“ nebo „z Říma“. Toto etnonymum pro Rumuny je poprvé doloženo v 16. století italskými humanisty cestujícími po Sedmihradsku, Moldávii a Valašsku. Nejstarší známý dochovaný dokument psaný rumunsky, dopis z roku 1521 známý jako „Neacșův dopis z Câmpulungu“,Ion Rotaru, Literatura română veche, "The Letter of Neacșu from Câmpulung" , București, 1981, strany 62–65 je pozoruhodný tím, že obsahuje první doložený výskyt Rumunů v názvu země: Valašsko je zde uvedeno jako .
Dějiny
vlevo|náhled|Lidské fosilie z Peștera cu Oase Lidské pozůstatky nalezené v jeskyni Peștera cu Oase (v župě Caraș-Severin) pocházejí z doby před 40 000 lety a představují tak nejstarší nález Homo sapiens v Evropě. Neolitické zemědělství se rozšířilo po příchodu migrantů z Thesálie v 6. tisíciletí před naším letopočtem. Vykopávky poblíž obce Vânători-Neamț (v župě Neamț) přinesly důkazy o nejstarší známé těžbě soli v Evropě. Výroba soli zde začala již v 5. tisíciletí př. n. l. Ve 3. tisíciletí př. n. l. vzkvétala v Munténii, jihovýchodní Transylvánii a severovýchodní Moldávii Cucutensko-tripolská kultura. První opevněná sídla se objevila kolem roku 1800 př. n. l. a dokazují militantní charakter společností doby bronzové. vlevo|náhled|Dácké hradiště v Sarmizegetuse Řecké kolonie založené na pobřeží Černého moře v 7. století před naším letopočtem (např. Histria) se staly důležitými centry obchodu s místními kmeny. Původ těchto kmenů je nejasný, Hérodotos na začátku 5. století př. n. l. je nazývá Getové a patrně šlo o thrácký kmen. Jmenuje i další kmeny, jež byly možná skytského původu. Strabón je všechny později ztotožnil s Dáky, ale patrně se mýlil, Dákové podle všeho přišli do oblasti až v 1. století př. n. l. Rychle však území podél jižních Karpat ovládli a dácký vládce Burebista byl prvním panovníkem, který spojil místní kmeny do státního útvaru. Mezi lety 55 a 44 př. n. l. také dobyl řecké kolonie v Dobrudži, Střední Dunaj a Balkánské hory. Poté, co byl v roce 44 př. n. l. zavražděn, se však jeho království zhroutilo. Kolem roku 87 znovu Dáky sjednotil Decebalus. Hlavním městem ustavil Sarmizegetusu. Napadl a vydrancoval silně opevněnou pohraniční římskou provincii Moesii. To vedlo k vleklému konfliktu s Římskou říší, jenž vyvrcholil tím, že Římané roku 106, za vlády Traiana, Dácii dobyli (toto vítězství v Římě připomíná známý Trajánův sloup). vlevo|náhled|Zbytky římské Sarmizegetusi Území, z něhož Římané udělali svou provincii Dacia Traiana, si však i po dobytí ponechalo značnou míru samostatnosti. Římané ovlivnili místní obyvatele jazykově a lidová verze latiny se tak stala základem rumunštiny. Dokonce i pojem Rumunsko je odvozen z latinského pojmu romanus, tedy „římský občan“ (prvně byl užit v 16. století italskými cestovateli). Staletí žila Dácie pod nadvládou Říma vcelku blahobytně. Okolo roku 210 však začali území ohrožovat svými nájezdy Karpové a Gótové. Římané nedokázali provincii ubránit a císař Aurelianus nařídil v roce 271 evakuaci celé provincie. Jak velké množství obyvatelstva skutečně odešlo, je nejasné. O podílu Dáků a římských kolonistů na etnogenezi Rumunů tak vedou odborníci dodnes diskuse. vlevo|náhled|199x199pixelů|Avaři mezi lety 582–612 Raný středověk byl na území Rumunska velmi nepřehledný. Po odchodu Římanů vládli Gótové, ale jejich vláda skončila roku 376, po invazi Hunů. Hunové přinutili zbytky místního obyvatelstva k podrobení, ale jejich říše se zhroutila v roce 454. Poté se území zmocnili Gepidové. Ti byli poraženi kočovnými Avary, kteří na rumunském území kolem roku 570 založili mocnou říši. V roce 680 přišli do oblasti dolního Dunaje z eurasijských stepí Protobulhaři. Řada slovanských místních jmen v Rumunsku upomíná, že také Slované byli významnou součástí rumunského „tavicího kotle“, a to nejen bulharští. Po zhroucení avarského kaganátu na konci 8. století se nicméně právě Bulharsko stalo dominantní kulturní a politickou silou regionu a zabralo území až k řece Tise. Kontrolu nad severem území získali v první polovině 9. století Maďaři, ale na konci století je vytlačili Pečeněhové. O několik století později se psalo v kronice Gesta Hungarorum, že se Maďaři střetli na území Rumunska i s Chazary či Sikuly, ale to se řadě historiků nezdá důvěryhodné.
Na konci 10. století ovládla Dobrudžu Byzanc. Do ní pak prchli Pečeněhové před maďarským tlakem v 11. století. Do jimi opuštěné krajiny vstoupili některé turkické kmeny (Oghuzové, Kumáni) a spolu s nimi Valaši. Ti uzavřeli spojenectví proti Byzanci. Odborníci, kteří neuznávají teorii o dácko-římské etnogenezi Rumunů, považují právě Valachy za jádro rumunské etnogeneze. Tento kmen měl patrně thrácko-ilyrský původ a dlouho žil v horských oblastech Karpat. Až v 11. století sestoupil do nížin. V té době ale oblast osídlili i Sikulové, kteří se stali „pohraniční stráží“ maďarské říše, a Sedmihradští Sasové, kteří plnili podobnou funkci. Na počátku 13. století se v písemných pramenech začínají objevovat zmínky o „Valašské zemi“, což naznačuje, že Valaši v oblasti převládli, nebo že převládla valašská identita. V té době si v zemi zřídila řadu městských kolonií také Janovská republika, která tak přispěla ke „druhé romanizaci“ oblasti. Tyto kolonie existovaly až do 15. století. náhled|Štěpán III. Ve vrcholném středověku na území Rumunska vznikla dvě nezávislá knížectví (Sedmihradsko zůstalo součástí Uher). Zakladatelem Valašského knížectví byl Basarab I. Nezávislost na Uhersku vybojoval v bitvě u Posady v roce 1330. Autonomii Moldavského knížectví zajistil Bogdan I. okolo roku 1360. Mezi rumunskými vládci, kteří hráli významnější roli, lze zmínit Alexandra Dobrého, Štěpána Velikého, Petra Rareše a Dimitrie Cantemira v Moldavsku; Mirceu Starého, Vlada Napichovače, Michala Chrabrého a Constantina Brâncoveana ve Valašsku; a Jána Hunyadiho v Sedmihradsku.
Valašské knížectví nejvíce expandovalo za Mircei I. (vládl 1386-1418). Nejvýznamnějším moldavským vládcem byl kníže Štěpán III. Veliký (1457-1504), který knížectví po mnoho let bránil před expanzí Osmanské říše. Z Valachů se v boji proti Turkům vyznamenal zvláště Vlad III. Dracula. Také uherský „Turkobijec“ János Hunyadi byl rumunského původu. Obě knížectví se však nakonec, od 15. století, stala závislá na Osmanské říši. Osmani vyrvali z rukou Uhrů i Sedmihradsko a založili zde roku 1570 vazalský stát zvaný Sedmihradské knížectví. Ten si však vydobyl slušnou míru autonomie, vládli v něm kalvinisté.vlevo|náhled|Michal Chrabrý|222x222pixelůBěhem vlády Michala Chrabrého byla roku 1600 tři knížectví poprvé spojena do jednoho státního celku. Michalova krátce existující říše pokrývala téměř celé území současného Rumunska. Sousední mocnosti Michala sice již v září roku 1600 donutily k abdikaci, ale stal se důležitým rumunským symbolem, zvláště pro obrozence 19. století. Michal utekl po svržení do Prahy, na dvůr Rudolfa II., svého velkého spojence, ten ho ale nakonec nechal zavraždit.
Ač pokus o velký rumunský stát nevyšel, mnohá knížata ze všech tří knížectví si dokázala v 17. století zajistit vysokou míru suverenity. V Sedmihradsku to byl například Gabriel Betlen, známý svým angažmá po boku českých stavů v protihabsburském povstání. Ve Valašsku Matei Basarab (vládl 1632–1654), jenž dal sepsat první valašský zákoník a byl znám jako velký patron umělců. V Moldavsku pak zejména Vasile Lupu (1634–1653), známý jako „nejbohatší muž křesťanského východu“.
Spojené armády Svaté ligy vyhnaly v letech 1684 až 1699 osmanská vojska ze střední Evropy a Sedmihradské knížectví bylo roku 1711 znovu plně začleněno do habsburské monarchie. V Moldavsku a Valašsku však došlo k úplně opačnému vývoji. Moldavský vládce Dimitrie Cantemir a valašský kníže Constantin Brâncoveanu se pokusili vydobýt si nezávislost na Osmanech spojenectvím s Ruskem a Habsburky, ale jejich hra nevyšla. Osmani je sesadili, přestali definitivně věřit lokálním vládcům a nastolili mnohem tužší režim, přičemž do čela obou zemí dosazovali své vlastní panovníky, obvykle tzv. fanarioty, osmanské Řeky z Cařihradu. Fanariotská knížata prováděla nemilosrdnou daňovou politiku a rozpustila armádu. Ani v habsburském Sedmihradsku se ale Rumunům v 18. století nevedlo příliš dobře. Nebyli uznáváni jako národ, a když chtěl tuto výsadu pro ně biskup Inocențiu Micu-Klein vybojovat, byl vyhnán do exilu. vlevo|náhled|Povstání v Bukurešti roku 1821