Pobřeží slonoviny, plným názvem Republika Pobřeží slonoviny (), je země v západní Africe. Na severozápadě sousedí s Guineou, na západě s Libérií, na severozápadě s Mali, na severovýchodě s Burkinou Faso, na východě s Ghanou a na jihu s Guinejským zálivem. Se svými 31,5 miliony obyvateli je Pobřeží slonoviny třetí nejlidnatější zemí západní Afriky. Hlavním městem je Yamoussoukro, které se nachází ve středu země, ale největším městem a ekonomickým centrem země je přístavní město Abidžan. Úředním jazykem země je francouzština, přičemž hojně se používají také domorodé jazyky. Celkem se v Pobřeží slonoviny mluví přibližně 78 jazyky. Země je velmi nábožensky rozmanitá, v zemi je velké množství stoupenců islámu, křesťanství a tradičních náboženství, která často zahrnují animismus.

Před kolonizací se na území dnešního Pobřeží slonoviny nacházelo několik států. Oblast se v roce 1843 stala protektorátem Francie a v roce 1893 byla její pozice upevněna jako francouzská kolonie v průběhu „zápasu“ o Afriku. Země získala nezávislost v roce 1960 pod vedením Félixe Houphouëta-Boignyho, který v zemi vládl až do roku 1993. Pobřeží slonoviny, na regionální poměry relativně stabilní stát, navázalo úzké politicko-ekonomické vazby se svými západoafrickými sousedy a zároveň si udržovalo blízké vztahy se Západem, zejména s Francií. Stabilitu země narušil státní převrat v roce 1999 a dvě občanské války – první mezi lety 2002 a 2007 a druhá v letech 2010–2011. V roce 2016 země přijala novou ústavu.

Pobřeží slonoviny je prezidentskou republikou. Díky produkci kávy a kakaa byla země v 60. a 70. letech 20. století ekonomickou velmocí v západní Africe, v 80. letech však zažila hospodářskou krizi, která rozpoutala množství politických a sociálních nepokojů, jež trvaly až do roku 2011. Vysoký hospodářský růst a návrat míru a politické stability zaznamenala země v roce 2011. V roce 2023 mělo Pobřeží slonoviny druhý nejvyšší HDP na obyvatele v západní Africe, přičemž před ním se umístily pouze Kapverdy. Navzdory tomu je podle posledního průzkumu z roku 2016 téměř polovina populace nadále postižena chudobou.

Název V říjnu 1985 vláda požádala, aby země byla označována jako Côte d'Ivoire ve všech jazycích. Podle místního zákona nesmí být název země překládán z francouzštiny. Tento zákon, udržující jméno z dob francouzské koloniální říše, prosadil tehdejší prezident Félix Houphouët-Boigny v rozporu se snahami jiných afrických států, které se po získání nezávislosti snažily zbavit se koloniálního dědictví i tím, že často hledaly své názvy ve vlastní minulosti.

Jméno země registrované u OSN a přejaté do normy ISO 3166 je Côte d'Ivoire. Na diplomatické úrovni se zpravidla užívá názvu originálního, nicméně v běžném jazyce se ve světě běžně používá překlad názvu. Různé noviny anglických zemí používají anglický výraz Ivory Coast. Oproti tomu originální název používají například Encyclopædia Britannica nebo ekonomický magazín The Economist.

V českých verzích smluv Evropského společenství s touto republikou překlad názvu země kolísá mezi oběma variantami. Ministerstvo zahraničních věcí ČR a číselník zemí ČSÚ uvádějí krátký název Pobřeží slonoviny a dlouhý název Republika Pobřeží slonoviny. Encyklopedie Státy a jejich představitelé a Státy a území světa používají názvu originálního. Lze konstatovat, že v českém jazyce dosud převládá název původní, přeložený.

Historie O historii území před rokem 1460, kdy sem dorazili Evropané (Portugalci), není příliš informací. Země příliš netrpěla obchodem s otroky, na rozdíl od sousední Ghany. Pobřeží země kontrolovali Francouzi, do vnitrozemí začali pronikat až v druhé polovině 19. století. Kompletně kontrolovat se jim ho dařilo až na přelomu století. Francouzi se zaměřili hlavně na pěstovaní exportních plodin. Na pobřeží vysázeli plantáže kávovníků, kakaovníků a palem olejných. Do země přicházelo mnoho osadníků z Francie i jiných evropských států.

Získání nezávislosti náhled|vlevo|Prezident Félix Houphouët-Boigny a první dáma Marie-Thérèse Houphouët-Boigny v Bílém domě s prezidentem Kennedym a první dámou Jacqueline Kennedyovou v roce 1962. Získání nezávislosti na Francii v roce 1960 je spojeno se jménem Félix Houphouët-Boigny. Stal se prvním prezidentem a zdědil zemi prosperující, podílející se 40 % na vývozu zemí západní Afriky. Rozvoj země pokračoval, produkce kávy vzrostla tak, že se země stala třetím největším producentem na světě (za Brazílií a Kolumbií). V produkci kakaa dokonce v roce 1979 země dosáhla světového prvenství. Za úspěchem stálo určitě i nezpřetrhání pout se svou bývalou koloniální velmocí Francií (na rozdíl od jiných afrických zemí). V zemi působili francouzští inženýři, učitelé, poradci. Počet Francouzů v zemi vzrostl až na 50 000 (z 10 000). Po dvacet let rostlo hospodářství pravidelně o 10 % ročně, což bylo nejvíc v Africe (mimo zemí vyvážejících ropu).

Felixovi Houphouët-Boigny se podařilo zemí sjednotit i národnostně, a to zavedením ivorianské národnosti, zastřešující jednotlivé kmeny. Politicky prezident vládl tvrdou rukou. Svobodný tisk neexistoval, povolena byla jen jedna politická strana. Prezident během své dlouhé vlády také utratil mnoho peněz na své velikášské projekty, hlavně na přeměnu své rodné vesnice s několika sty obyvateli v nové hlavní město Yamoussoukro. Zde mimo jiné nechal vystavět největší křesťanskou katedrálu na světě, srovnatelnou jen s bazilikou sv. Petra ve Vatikánu. Začátkem 80. let začala hospodářská krize, ceny komodit klesaly a zahraniční dluh začal stoupat. Kriminalita a korupce nabíraly na síle. Hospodářský zázrak skončil.

Pobřeží slonoviny se vyznačovalo dobrými vztahy mezi kmeny i dvěma hlavními náboženskými skupinami, křesťany a muslimy. Do země směřovala řada přistěhovalců z okolních chudších států. Jejich podíl na celkové populaci v 90. letech činil podle odhadů asi jednu třetinu. Ekonomická krize 80. a 90. let ovšem vyhrotila spory na náboženské linii i mezi původním obyvatelstvem a imigranty. V roce 1999 proběhl první státní převrat v historii země, po kterém se sice podařilo uspořádat svobodné volby, ale roztržku mezi muslimským severem a křesťanským jihem se už nepodařilo odvrátit.

Po roce 2000 náhled|vlevo|Ozbrojení povstalci poblíž vozidla francouzské cizinecké legie náhled|Volební výsledky v roce 2002 19. září 2002 se naplno rozhořel konflikt mezi vládními silami pod vedením prezidenta Laurenta Gbagba a třemi povstaleckými frakcemi – Vlasteneckým hnutím Pobřeží slonoviny (MPCI), Lidovým hnutím Grand Ouest (MPIGO) a Hnutím za spravedlnost a mír (MJP). Posledně jmenovaná nepočetná frakce, operující v západní části země, se podobá Kamajorům operujícím v Sierra Leone. Povstalci MJP a MPIGO, působící v západní části země, patrně byli podporováni ze strany RUF a Libérie, jejíž bojovníci na západě Pobřeží slonoviny též působí. Obdobně je podezřívána Burkina Faso, že podporuje MPCI. Ghana a Angola naopak do země vyslaly vojáky na pomoc vládním vojskům. Stejně jako při řešení konfliktu v Sieře Leone a Libérii byly mírové rozhovory často přerušovány a dohodnutá příměří porušována.

Od roku 2003 v zemi působí francouzský kontingent dnes čítající přibližně 2 500 osob (bez mandátu OSN) a brzy se stal třetí stranou konfliktu. Stejně jako britské jednotky v Sierra Leone nejprve sloužil k ochraně a následné evakuaci francouzských státních příslušníků. Přes některé protesty a nařčení ze vstupování do konfliktu (po smrti devíti a zranění dalších 40 Francouzů během útoku vládních stíhaček proti povstaleckým silám 6. listopadu 2004, nařídil president Chirac odvetu, při níž bylo prakticky zničeno letectvo Pobřeží slonoviny + během následných protestů proti francouzské akci zahraniční vojáci zabili a zranili v Abidjanu desítky civilistů) v zemi zůstal a hraje významnou roli při ochraně nárazníkového pásma oddělujícího obě strany konfliktu.

V roce 2003 byla na Pobřeží slonoviny vyslána politická mise OSN (MINUCI), která měla dohlížet na dodržování dohody z ledna toho roku (tzv. Dohoda Linas-Marcoussis podepsaná v Paříži). 27. února 2004 byla rezolucí 1528 s odvoláním na hlavu VII Charty OSN a stav ohrožující mezinárodní mír a bezpečnost vytvořena mise UNOCI, která MINUCI nahradila. Podle rezoluce 1528 do mandátu mise spadá: dohled nad příměřím a sledování pohybu ozbrojených jednotek, odzbrojení, demobilizace, znovuzačlenění, repatriace a znovuosídlení, ochrana pracovníků OSN, institucí i jednotlivců, podpora humanitární pomoci, podpora uskutečnění mírového procesu, podpora v oblasti lidských práv, informování veřejnosti a podpora práva a pořádku. Role ECOWAS byla v tomto konfliktu nižší. Jednotlivé členské státy ECOWAS se sice v konfliktu různými formami angažovaly, například nabídnutím dobrých služeb a zprostředkování, vlastní vojenská mise však zahájena nebyla, poněvadž nedošlo ke konsensu v otázce, která země by měla danou misi vést.

Prezidentské volby a nepokoje 2011

náhled|Stany pro lidi bez domova v roce 2011 během války Na podzim 2010 proběhly prezidentské volby, které skončily vítězstvím Alassane Ouattary. Avšak dosavadní hlava státu Laurent Gbagbo odmítl uznat prohru a ústavní soud druhý den po vyhlášení výsledků tyto změnil v jeho prospěch. Ouattara byl uznán mezinárodním společenstvím v čele s OSN právoplatným vítězem voleb a tudíž i novou hlavou státu. Došlo ke střetům mezi zastánci obou politiků. Rada bezpečnosti OSN schválila 30. března 2011 rezoluci, která zavádí sankce proti Gbagbovi. Toho dne obsadily síly prezidenta Ouattary hlavní město Yamoussoukro. 31. března 2011 pronikly do významného přístavního města San Pedro na jihozápadě země a vstoupily také na předměstí Abidžanu a oblehly Gbagbu v jeho prezidentském paláci. Dne 10. dubna byl zajat francouzskými speciálními silami, které se vložily do situace kvůli údajnému ohrožení civilistů ze strany Gbagbových vojáků. Bývalý prezident byl následně předán do rukou vojáků Alassana Ouattary.

Podle odhadů za čtyři měsíce trvající povolební krize přišlo o život nejméně 472 lidí a téměř milion obyvatel musel opustit své domovy.

V roce 2016 byla přijata nová ústava a začalo období nazývané „třetí republika“.

Státní symboly Vlajka

Vlajka Pobřeží slonoviny je tvořena listem o poměru stran 2:3 se třemi svislými pruhy v barvách oranžové, bílé a zeleno-tyrkysové.Vlajka Pobřeží slonoviny na Flags of the World

Geografie náhled|Mapa Pobřeží slonoviny Od rovného pobřeží s lagunami a rozsáhlejší nížiny na jihovýchodě se terén mírně zvedá směrem k severu. Jižní třetinu země pokrýval tropický les, který byl z velké části vykácen pro plantáže. V lesích se těží cenné tropické dřevo. Řídce osídlenou severní plošinu pokrývá travnatá savana. Do západní části zasahují výběžky Guinejské vysočiny s nejvyšším bodem Mont Richard-Molard (též Mont Nimba) v trojmezním masivu Nimba na hranicích s Guineou a Libérií. Územím od severu k jihu protékají 4 větší řeky: Cavally, Sassandra, Bandami a Komoé.

Typickou faunou jsou četné opice, sloni, trpasličí hroši. V zemi je osm národních parků, největší z nich je Comoé, který je chráněn UNESCO.

Politika

náhled|Alassane Ouattara, prezident od roku 2010 Oficiálním hlavním městem je od roku 1983 Yamoussoukro, přesto Abidžan zůstává administrativním centrem a většina zemí tam má i své ambasády. Obyvatelstvo trpí probíhající občanskou válkou, znovu se objevuje zneužívání dětské práce na plantážích.

Od 19. září 2002 probíhá občanská válka (viz sekce historie), rebelové drží severní část země. V září 2005 se měly konat nové prezidentské volby, byly však odloženy.

Prezidentské volby se konaly na podzim 2010 a byl zvolen Alassane Ouattara, který byl uznán i OSN. Pozici obhájil i ve volbách v letech 2015 a 2020. Poslední volby však opozice bojkotovala, protože podle ní neměl Ouattara právo na třetí funkční období. Koalice Rassemblement des houphouëtistes pour la démocratie et la paix podporující prezidenta si také udržuje většinu v parlamentu, ve volbách v roce 2021 získala 137 z 255 křesel.

Administrativní dělení